Turčín Poničan

Jajže, Bože, strach veliký:padli Turci na Poniky;padli, padli o půl noci,jaj, kde Bože, vzít pomoci?

Lidé boží, utíkejte,zajat Turku se nedejte!A co mlado — zutíkalo,a co staro — nevládalo.

Skočil Turčín bystrým skokemdo jelšiny nad potokem:našel on tam starou ženumezi křoví zatulenu.

Turkové jí robí muky:do železa dal jí ruky,provaz hodil jí na šíjia o koně připjal si ji.

Vláčí Turčín ženu, vláčípo hrobině, po bodláčí;stařence krev z noh se leje,a Turčín se jenom směje.

A když ona již ustává,mečem svým jí rány dává,a když ona na zem padá,ostrohami v bok ji badá.

Hučí, hučí Turků voje,pohánějí lidu roje;třikrát měsíc už omládl,zástup dál a dále táhl.

Ten turecký svět daleký;přešli oni přes tři řeky,zašli oni za tři chlumy,až moře krok jejich tlumí.

A nad mořem město leží,tyčí k nebí tisíc věží;jaj, Bože, to smutné zření:na těch věžích kříže není.

A když blížili se k městu,Turkyně jim zašla v cestu;a Turkyně jako růže,pěkně vítá svého muže.

»Vítaj, muži, vítaj že mně,z té uherské krásné země!Zdaž se dobře vám dařilo?Jak vám štěstí posloužilo?«

»»Dobře, dobře jsme chodili,Maďary jsme si podbili;Slováci se však nedali,proto jsme je v plen pojali.

A cože je tu nového?Pověz, žínko, co dobrého?««»Dobrá, dobrá tu novinka,Požehnal ti Pán Bůh synka.«

»»A já vedu otrokyni,synku našemu strážkyni;když ho bude kolíbávat,pěkně bude mu zpívávat.

Slovenka to, tam od Hrona,velmi pěkně zpívá ona;ba zpěvu na božím světěnad slovenský nenajdete!««

Turčín sedí, kávu pije,a Turkyně zlatem šije;a staruška zpívá tišea Turčátko jim kolíše.

»Hajej, spinkej, krásné dítko!Donesu ti z háje kvítko,donesu ti z růže puček:vždyť jsi ty můj milý vnuček.«

Zaslechl to Turčín mladý,se staruškou stal do vády:»»Kterak ty smíš to zpívati?Či jsi mu ty stará máti?««

»Jednou v Poniky vrazili,syna mého uchvátilisyna mého v třetím roku;měl on hvězdu, znak na boku.«

A Turčín a jeho ženapadli před ní na kolena;»»Odpusť, máti, svému synupřevelikou jeho vinu.

Nebudeš již otrokovat,s námi budeš tu panovat,chodit jako my, ve zlatěa spočívat v drahém šatě.««

»Uděl vám Bůh, děti moje,svaté požehnání svoje;ale má se tužba nesejen tam, kde kříž svěží pne se.

Tam do vlasti mojí lóna,na ty krásné břehy Hrona:tam kvítal květ mého mládíjinde se mně žíť nesladí.

Tam pod křížem starší mojiv tichých hrobech spí v pokoji,tam, když bude vůle Božíi mne k nim nechať uloží.