Řádky psané do alba v Elbingerode na Harzu

Na břehu mocného jsem Brocknu stál,zřel hvozd nad hvozd a vrch se nad vrch týčitjak obraz vlnivý, jenž modrou dálkoubyl ohraničen. Pracně cestu dolůjsem klestil dál si lesy jedlovými,kde svěží mech se v svitu slunce třásjak zdoba mrtvých, kam jen zřídka pada dutým tonem ptáka sladký zpěv.Zde vítr, který bez ustání duje,svůj slavnostní šum odděluje přísněod znění vodopádů, od hlaholupotůčka, jehož servaných skal změtísi hnědé kůzle skáče zvoníc čile,až tam, kde stará (jak z pohádky) kozachví bílým vousem svým. Já kráčel dáltich, zamyšlen, neb zde jsem objevil,tvar zevnější, byť vznešen sebe víc,že z vnitřního jen žití cenu má,bez toho krásným číslem jest — však matnýma neurčité ceny, ježto srdcezde nemá zvěsti o příteli, děcku,krásných dívkách, naší první lásce,o otci svém, o nejsvětějším jménutvém, vlasti ctná! Ty moje královno,ty Anglie, ty bohy vyvolená,má drahá vlasti! Touhy divné plnjsem k západu zřel, tvoře z temných mrakůsi bílé srázné tesy tvého břehu!Ó vlasti má! Tou vzpomínkou a pýchoumi srdce vzkypělo, zrak v slzách tonul,ten hrdý Brocken, hvozdy, vrchy kol,vše mizelo jak slabý, temný senpřed zrakem mým! Ten nezatracuj cittak lehko, cizinče, tak, jak jsem jáúsudkem ukvapeným, pochybnostívyššího ducha v muži neznesvětil,jenž cítí, Bůh že všady! Bůh, jenž všeckona jednu mocnou stvořil rodinu,on otcem nám, a svět nám domovem.