Při pozorování květu v prvních dnech února 1796

Ty sladký květe! s bázní vyhlédášz rudého kmenu (nebo, podivno!ten chmurný, drsný, zimomřivý měsícdech vánku vydlužil si a zří k toběpln touhy modrým okem!) Chudý květe!Toť nevěrného času lichocení,snad z skrýší severních a vzdálenýchteď Sever prchá, od polů hřmí sem?Ty smrti zasvěcený! Mám tě srovnatsnad s dívkou sladkou, která příliš záhyv květ rozvila se, aby příliš brzyse ztrávila svým vděkem předčasným?Mám k bardu z Bristolu tě přirovnat,ku květu, který sotva spřízněn zemiz chudoby v bouři chmurné vypučel,až sklamání a tíseň velkých křivdjej zničila? Mám v bolném rozhorlenítě srovnat s Polsky bědnou nadějí,tou květinou, jež v zárodku již zdrána?Ty sladký květe, s bohem buď, kéž tobělos lepší vzplane, než já tušit mohu!V zpěv tkaje tato chmurná srovnáníjsem svému já, jež hyne v muce vlastní,svůj krutý učitel, je kdysi krad.Dnes teplé vání slunného dne chvějemnou, ladíc duše slavné varhanya mísí nejchmurnější myšlenkys cítěním sladkým, jakby tvrdý zvukbyl jemně hrán na něžných nástrojích.