Skládání o starém námořníku

Starý námořník potká tři veselé tovaryše pozvané na svatby a zadrží jednoho Hle, to je starý námořníkZ tři jednoho on chyt’. —»Pro šedý tvůj vous a žhoucí zrak,co nenecháš mne být?

Dům ženichův je dokořán,jsem první z příbuzných;pln hostů byt a stůl je kryt,slyš sám ten hluk a smích!«

Jej drží rukou kostnatou.»To byla loď,« dí on.»Pusť! Vari! šedý divouse!«Hned ruku spustí on.

Svatebčan jest přimražen okem starého mořského plavce a musí poslouchati, co povídá Jej drží okem řežavým; –Stál svatebčan v ten mžik,jak děcko slouchá tříleté;svou proved’ námořník.

Na kámen used’ svatebčan,on musí dát mu sluch;a mluví starý námořník,ten žhavooký druh:

»Po pozdravu loď z přístavušla převesele dálpod kostelem, pod návrším,kol majákových skal.

Námořník vypravuje, jak loď plula na poledne dobrým větrem a krásnou pohodou, až dospěla rovníku. Vychází slunce na levo,vychází z moře ven ;je zářící — a k pravicido mořských padá pěn.

Výš’ každým dnem, až nad stěžněmje v půldni vidět stát.« —Host ze všech sil se v prsa bil,neb fagot slyší hrát.

Host doslechl svatební hudbu; ale námořník pokračuje ve svém vypravování Do sálu vchází nevěsta;jest jako růže květ,ji, pokyvuje hlavami,sbor hudebníků ved’.

Host ze všech sil se v prsa bil,leč musí dát mu sluch;dál mluví starý námořník,ten žhavooký druh:

Loď hnána bouří k jižní točně. »A nyní silou ukrutnouse bouřný vichr zdvih’,v loď vrazil dravou perutía hnal a hnal nás v jih.

A přídu v sklon a stěžně v klín,jak ten, kdo v patách jek a zhyn,na nepřítelův šlape stína střemhlav pádí v před, —loď letí dál, a vichr řvala v jih a v jih nás met’.

Teď přišly mha a sníh a mráztak divně studený;stožáru výš’ led kol plout zříšjak smaragd zelený.

Země ledová, kraj hroných zvuků, kde živoucího tvora není viděti. Skrz průliny a trhlinyšel divný svit a stín;a lidský sled tu nevidět,ni zvěř, — led byl jak cín.

A led byl tu a led byl tam,led ve všech podobách;i třaskal, řval a vyl a štkal,jak hukot ve mdlobách ! —

Až veliký mořský pták, Albatross zvaný, přiletěl sněžnou mlhou a byl uvítán radostně a pohostinně. A tu přiletěl Albatross,on ve mze křídly máv’;my jak na duši křesťanskounaň vzkřikli: Bůh tě zdrav!

A hle! Albatross objeví se býti ptákem dobrého znamení a následuje loď, jak se vrací na sever mlhou a plovoucím ledem. On jed’, co nikdy nejed’ dřív,a kroužil kolem nás.Tu zahřměl hluk, led s třeskem puk’;náš veslař projel v ráz!

Vál dobrý jižní vítr v loď,v něm Albatross plul za nía slétal hrát a zob si brátna plavců zavolání!

A v mraku, mhách, nám ve plachtáchseď večer devětkrát;a mezi tím v mlh bílý dýmse bílý měsíc krad’.« —

Starý námořník nehostinně zabije zbožného ptáka dobrého znamení. »To ďábli, Starý lodníku,tě mučí, Bůh je vzdal!Co hledíš tak?« — »Svou kuší pakjá Albatrossa sklál.«

Ted vzchází slunce na pravo,vychází z moře ven;je zamženo a na levodo mořských padá pěn.

Dul stále dobrý vítr v loď,leč pták neletěl za ní,a neslét’ hrát a zob si brátna plavců zavolání.

Jeho soudruzi zvednou se proti starému námořníku proto, že zabil ptáka, jenž přinášel štěstí. Já pekelnou jsem spáchal věca všechny pojal děs,neb každý mnil, že jsem ptáka zbil,jenž dobrý vítr nes’.A každý vzkřik’: »Aj pekelník,jej zbit jenž vítr nes’!«

Ale když se mlha vyjasnila, ospravedlňují ho a činí se tak spoluvinníky zločinu. Kruh slunce z vln spěl záře pln,jak Boží hlava, věř! čiTu každý mnil, že jsem ptáka zbil,jenž nesl mhu a šeř«»Tak má to být, ty ptáky zbít,co nosí mhu a šeř!«

Dobrý vítr trvá ; loď přijde do Tichého okeánu a pluje na sever až na samý rovník.Dál vítr tíh’, a jako sníhse v zadu pěnil brod ;my první z lidí proniklido těchto tichých vod.

Loď ocítí se náhle v bezvetří. Teď vítr stuch’, do placht ni ruch —ó smutku stesk a hlod!My hlesli jen, by přerušenbyl klid těch mrtvých vod.

A s nebes žhoucích, měděnýchnám v půldni hledí vstřícs nad stěžně slunce krvavénic větší nad měsíc.

Den po dni tak a po dni denni hnuta ruchem, vanemjak malovaná vězí loďna moři malovaném.

A Albatross začíná býti mstěn. Voda, voda se všech stran,a sborcen každý nýt; —voda, voda se všech strana nikde kapky pít!

I moře hnilo, Kriste můj !že došlo to až sem!Aj, tvory lezou sliznatépo moři sliznatém.

Л nocí v kruh jak s duchem duchrej tančí bludicez vod bílých, modrých, zelených,jak v kotli sudice.

Duch je následoval; jeden z neviditelných obyvatelů této planety, kteří nejsou ani duše zesnulých ani andělé; o kterýchžto zprávy podává učený žid Josephus a cařihradský Platonik Mich. Psellus. Jsou velmi četní a není zeměpásu ani živlu bez jednoho neb více jich. A ducha, jenž nás trýznil tak,z nich mnohý ve snu zřel:na devět sáhů pod lodíz mlh krajů s námi spěl.

A jazyk všech až po kořenbyl žízní vypráhlý;hlas v hrdle váz’ jak byly byje saze potáhly.

Plavci ve svém krutém zarmoucení by velmi rádi uvalili celou vinu na starého námořníka; na znamení čehož pověsí mu mrtvého mořského ptáka na krk Jak zlostně starých, mladých zrakteď na mne vyděšen!Co kříže znak Albatross pakmně na krk pověšen.

Čas truchlivý! — A hrdla všechjsou spráhlá, zrak se sklil.Čas dlouhý, smutný, truchlivý!Jak smutný zrak se sklil!Starý námořník uvidí znamení v živlu, velmi vzdálené An, hledě v západ na nebi,jsem něco objevil.

Zprv malá skvrna se to zdá,pak je to chumel para jde to, jde a konečněto určitý má tvar.

To skvrna, mha, to podobaa stále blíž a blíž;jak v honbě s vodní příšerouto hourá křížem kříž.

Jak se blíží, zdá se to býti lodí; a za drahou cenu uvolní on svou řeč z pout žízně. A v hrdle žeh, na speklých rtechi smích i nářek znik;vše žízni němo — zří ten zjev;já v páž se kous’ a ssál si krev,a »Plachta! plachta!« vzkřik’.

A v hrdle žeh i speklých rtech, —ten vzkřik je vyjevil;záblesk radosti. i chechtali se, spas mne Bůh!a vtáhli dech, a každý v kruhtak dělal, jak by pil.

A hrůza následuje. Neboť může býti lodí to, co přichází blíže bez větru a příboje! »Hle!« zvolám, »hle! už nebočí;nám k spáse pluje blíž;bez příboje a bez větru,kýl vzhůru! staví již!«

Na západ vlny v plameni,i den na sklonu už has’,A na samých vlnách západníchkruh sluneční se třás’;když náhle zjev ten příšernývjel mezi něj a nás.

Zdá se mu to býti jenom kostrou lodi. Hned slunce ztemnil pruh a pruh,(při věčném spasení!)jak žhoucí tváří hleděloby mříží vězení.

Jak rychle (myslím vyděšen)se blíží k nám ten stín!To plachty jsou, co v slunci chvíse jako z pavučin?

A její žebra jest viděti jako mříže na tváři zapadajícího slunce. Či mříž, jíž slunce prohlédá, ajsou zebra lodi přec?Či jen ta Žena řídí loď?Aje tam Smrt?—Či dvě?—A choťté tam je Kostlivec?

Příšerná Žena a Kostlivec, její muž, a nikdo více na palubě kostlivčí lodi. Jako loď tak družina! Smrt-kostlivec a Můra Morana, ktcáž jest život ve smrti, hráli v kostky o mužstvo na korábu a tato vyhraje starého námořníka. Má rudý ret a smělý hled,vlas žluto tlících dřev;pleť malomocí zorána —toť živá Můra-Morana,jež mrazí lidskou krev.

Tu lodní trup se přibočil ;je vidět v kostky hrát. —Pak vzkřikla: »Hůj!—Hra má! — Je můj!«a hvizdla po třikrát.

Žádný soumrak ve dvorcích slunce Kraj slunce kles’, roj hvězd se vznessláň tmou se začernáa s dálně svistným šepotemloď mizí příšerná.

Jak měsíc vychází, My naslouchali do tišea ze srdce jak ze číšestrach zdál se krev mi pít!Roj hvězd se mží, noc tmí se v nich,u lampy veslař bled jak sníh,s lan rosa kape v klid —až vidět vstávat nad voduroh měsíční a na spoduse zářnou hvězdu chvít.

jeden po druhém V tom svitu jeden po druhém,jak vzdech mu v hrdle mřel,tvář v mukách na mne obrátila očima mi klel.

a všichni jeho soudruzi klesají mrtví; Dvě stě lidí živoucích,a nikdo nehles’ rtem;jak špalek, tup, co mrtvý trupkles’ jeden po druhém.

avšak Můra-Morana začíná své dílo na starém námořníku. Jich duše z těla letěly; —ten zatracen, ten čist!a každá duše svisila koljak mojí kuše hvizd.

Svatebčan se bojí, že duch mluví k němu; »Jde hrůza z tebe, lodníku,z tvé ruky hubené;jsi hnědý, suchý, vychrtlýjak písky zbrázděné!

avšak starý námořník ujišťuje ho o svém tělesném životě a vypravuje dále o svém strašlivém pokání. Jde hrůza z očí řežavýcha z hnědých rukou těch.« —»Ne, svatebčane, neboj se,já smrti nepodleh’:

Tak sám a sám, tak sám a sám,jen moře v šíř i v sdál,a není světce, v mukách těchjenž by se slitoval.

On pohrdá tvory tichého pásma. To množství lidí spanilých!vše mrtvo, sem i tam;a tisíc tvorů sliznatýchz nich jedlo — a já sám.

A závidí jim, že jsou živy, a tak mnozí že leží tu mrtvi. Já hleděl v moře hnijící,až zrak to zabolí;já na hnijící palubu,tam leží mrtvoly.

Já k nebi, chtěje modlit se,však než jsem ruce vztáh’,zlý šepot přišel, vysušilmé srdce jako prach.

Já zavřel oči, jablkažil tepem buší, vrou,neb mořská pláň a nebes báňjak břímě tíží zrak i skráň; —a mrtví u nohou.

Ale prokletí žije pro něho dále v očích mrtvých mužů. Pot studený jim údy mžila netlel žádný z nich;ten zrak, jímž na mne hleděli,mám stále na očích.

Sirotků kletba andělaby strhla do pekel;leč kletba mnohem hroznějšíje v zraku mrtvých těl !Já sedm nocí, sedm dníji zřel a nezemřel.

Ve své opuštenosti a strnulosti zatouží k putujícímu měsíci a ku hvězdám, které v stálosti přebývají a přece pohybují se dále, a všude modrá obloha náleží jim a jest jim určeným odpočinkem a jejich rodnou vlastí a jejich vlastním přirozeným domovem, do kteréhož vstupují bez ohlášení jakožto mocnáři, již najisto jsou očekáváni, a přece jest tichá radost, když přibudou.

Po nebi vzhůru měsíc plulse nikde nestavěa s ním, jak zvolna vzhůru spěl,šla hvězda, nebo dvě.

Po chmurné sláni měsíc pláljak jíní dubnové;leč tam, kde uleh’ lodní stín,plál stále kletých do hlubinžeh barvy nachové. Při světle měsíčném spatřuje boží tvory velkého tichého pásma.

Za lodním stínem po mořiplul s hadem vodní had;jich dráhu značil bílý svita když se zvedly, čarný třpytjak sněžná pýř s nich pad’.

Ve stínu lodi viděl jsemjich nádhernost a lesk;jsou modří, černí, zelenía jak se vinou, plameníse po nich zlatý blesk:

{{Poznámka po straně|Jejich krása a jejich blaženost.Ó šťastné tvory živoucí,kdo vypoví jich vděk!Proud lásky trysk’ mi ze srdce,On žehná jim v srdci. jim žehnal mimoděk:to slitoval se světec můj;já žehnal mimoděk.

Kouzlo začíná se trhati. V ten mžik mi přišlo modlenía s krku, jak jsem hles’,spad’ Albatross a do mořejak olovo se svez’.

Ó spánek, to je blahý host,jej miluje, kdo živ!Buď zdráva Boží rodička,mně spánek siala na víčkaa v duši s rajských niv.

Milostí svaté Bohorodičky starý námořník jest občerstvcn deštěm. Na palubě co prázdný džber— tak ve spaní jsem snil, —se rosou plní vršito;já procit’, — déšť se lil!

Rty mokré, hrdlo vychladlé,a šat můj vlhko ssál;já jistě pil jsem ve spanía tělo pilo dál.

Já hnul se těla necítě,bylť lehký jsem jak vzduch;já mnil, že ve snu zemřel jsema blažený jsem duch.

Slyši zvuky a vidí podivná vidění a pohnutí na nebi a v živlu. A v tom jsem zaslech’ vichřici,však necítil ji dout;svým zvukem třásla plachtami,jež vetchý jsou jak troud.

V hořejším vzduchu nastal rucha jak to burácí,sto vlajek vidět plamennýcha sem a tam a v nich a z nichse hvězdy potácí.

A blíže bouří vichřicea v plachtách slyšet kvil;déšť chrlí jeden černý mraka u něj měsíc byl.

Mrak rozpoltil se, měsíc všakmu stále svítil v bok;jak vody s výše strmých skalblesk nezubatý v dol se rvalco slapu divý tok.

Do těl plavců vstoupí duše a loď hne se dále. Ten vítr lodě nedosáh’,však teď se dala v běha v blesku tom a v měsíciz kup mrtvých zazněl vzdech.

I vzdechli, hnuli, zvedli se,v sloup oči jako dřív;ty němé mrtvé vidět vstáti v snu by býval div.

Loď veslař ved’ a loď šla dál,ač větrem nehnut vlas;a z plavců jako za živachyt’ každý za provaz;jak mrtvé stroje tahali:z té družiny šel mráz.

Syn po bratru stál proti mně,trup mrtvý lící v líc;my táhli jedním provazem,však on neříkal nic.«

Avšak nejsou to duše lidské aniž daemoni země a středního vzduchu, ale jest to sbor duchů andělských, poslaných s nebe na přímluvu svátého patrona. »Jde hrůza z tebe, lodníku!»Ty, hoste, buď jen tich!To jejich duše nebyly,to do mrtvol vstoup’ na chvílisbor duchů blažených.

Neb v úsvit paže svěsilia každý k stěžni šel;zvuk sladký linul se jim z ústa zvučel z jejich těl.

Kol kroužil každý sladký zvuk,pak šípem k slunci vzlet’;a zvolna jeden se všemi,neb sám se vracel zpět.

Tu slyšel jsem jak skřivánka,když s nebe padá v zem;pak najednou všech ptáků druhjsem slyšel plnit moře, vzduchlíbezným hlaholem.

Ted zní to všemi nástroji,teď flétna zaplesá;a teď je to zpěv anděla,že tichnou nebesa.

Vše stichlo. — Ale plachty dálsi sladký vedou zvuk,jak v červnu potok ukrytýve stínu lesních luk,když celou noc při písni téspí každý list a puk.

Až k poledni jsme pluli dál,však větru nebyl van;bylť koráb, tažen pod vodou,tich, zvolna k předu hnán.

Duch samoty na jižní točně vleče loď až na rovník v poslušenství andělského sboru, ale stále ještě žádá pomsty. Na devět sáhů pod vodouduch končin ledovýchspěl pod lodí a on to byl,jenž hnal ji, jak by dých’.O polednách zmlk’ plachet zvuka koráb též stál tich.

Teď stojí přímo nad stěžněmkruh slunce zlatoskvělý;leč pojédnou se nejistěa krátce zaletelí;to v před a v důl o délky půlse krátce zaletelí.

Pak skokem oř jak divokýse vrhlo přes nebe;a srazilo mi k hlavě kreva já pad’ bez sebe.

Spolu-daemoni ducha od točny, neviditelní obyvatelé živlu, berou podíl na křivdě mu učiněné; a dva z nich povídají jeden druhému, že dlouhé a těžké pokání starého námořníka povolenojest duchu točny, kterýžto se navrací na poledne. Jak dlouho byl jsem ve mdlobách,mně nelze povědít;leč, než jsem znal, že živ jsem dál,iá slech’ a v duši rozeznaldva Hlasy vzduchem znít

»Či to ten muž,« dí jeden z nich»on, u Kristových ran!jehožto kuší nevinnýpták Albatross byl sklán?

Duch, sám a sám co obývátu mhavou, sněžnou dál,měl ptáka rád, jenž milovalzas muže, jenž ho sklál.«

A druhý, to byl měkčí hlasa sladko zněl a tich’;a praví: »Muž ten odpykala odpyká svůj hřích.«

První hlas.Však pověz, pověz, opakuj,tu vlídnou odvěť znova —proč loď tak rychle ubihá,proč moře se tak chová?«

Druhý hlas.»Jak tichý otrok před pánem,hle, moře nezadýše;a světlé oko upíráku měsíci tak tiše.

Chceť vědět, kam se obrátit,neb měsíc ten mu velí;hle, bratře, hle, jak s výše svézří na ně miloskvělý.«

První hlas.Starý námořník padl u vytržení; neboť andělské mocnosti dávají loď hnáti k severu rychleji, než by toho lidské živobytí unésti mohlo. »Však loď proč bez vln, bez větruse dále ubírá?«

Druhý hlas.»Vzduch před ní rozhrnuje sea za ní zavírá.

Spěš, bratře, již, jen výš; jen výš;sic tady zpozdíme se;loď dál má plout, až z mdloby poutten lodník probere se.«

Nadpřirozený pohyb stává se pomalejším ; námořník se probouzí a jeho pokání záčíná znova. Já procitnul, my pluli v před,je krásno v šíř i v dáli;noc tichá, měsíc vysokoa mrtví spolu stáli.

Tu stáli všichni pospoluvíc vhodní pro kostnici,zrak na mne upřen kamenný,jenž lesk’ se při měsíci.

Ta kletba, s kterou zemřeli,v něm tkvěla i ten děs,já nemoh' oči odvrátit,ni zvednout do nebes.

Kletba jest konečné odpykána. A teď je kouzlo zlomeno. —Hle, moře zelené,však nic, co dřív tam viděly,mé zraky zděšené.

Jsem jako ten, kdo silnicíjde pustou strachem bleda jednou jen se obrátivjiž nepohledne zpět;neb ví, že hrozný nepříteljde za ním v patách v sled.

A tu mne vítr ovanul,však ani nezasvist’,a moře vrch byl bez hnutía bez brázd, stínu, čist.

On zved’ mi vlas, on vál mi v tvářjak z jara na stráni —mne pojal strach, však bylo topřec jako vítání.

Rychle, rychle plula loď,však zlehka víc a víc;libě, libě vítr dula jenom na mou líc.

A starý námořník spatřuje svůj rodný kraj. Ó blahý sne! — to vidím-lináš maják, či to klam?Je to ten vrch, ten kostelík,můj rodný břeh to tam?

My propluli jsme v zátoku,já zavzlykal, já vzdech’:Ó nech mne bdíti, Bože můj,neb věčně spát mne nech!

Jak zrcadlo se rozkládalten chobot v šíř i v dála světlem, stínem lunný svittam bleskotal a plál.

A září skála, kostelík,jenž na té skále ční,a větrničku nehnutousvit koupe měsíční.

Andělští duchové opouštějí mrtvá těla a objevují se ve svých vlastních zářících postavách. Na vodách klid a bílý svit,však náhle zveď se z nichsbor postav, každá jako stín,a v barvách nachových.

Jsou nedaleko před lodíty stíny, — rudý dým ; —zas na palubu pohlédnu, —ó Kriste, co tam zřím!

Jak padlý kmen tu nataženje každý trup, a hle!světlého vidím andělana každé mrtvole.

Z nich každý máv’ jak na pozdrav,ó byl to rajský vid!tam k zemi dával znamení;sám každý byl jak svit.

A rukou máv’ jak na pozdravklid hlesem neruše; —leč jako hudba ticho tomi padlo do duše.

A slyš í to vesel plouskání,to volá lodivod;já mimoděk se ohlédnul,— a člun se noří z vod.

A lodivod a jeho hochjsou statní veslaři;tu radost, Bože! — ani jižti mrtví nezmaří.

A třetí s nimi, — slyším ho:to poustevníka zjev!svůj zpívá v lese složenýsi bohumilý zpěv.Mne rozhřeší a omyjetu Albatrossa krev.

Poustevnk lesní Ten poustevník je v lese živna svahu při moři.Jak zvučně zpívá v lesiny!A s plavci z dálné končinyon rád si hovoří.

On ráno, večer, v polednena polštář pokleká, —to mech, jenž pařez dubovýtam celý povléká.

Člun blíží se, já slyším je.»Věc přepodivná, — hleď!kde jsou ta světla překrásná,co zářila tu teď?«

Blíží se lodi udiven. »Ba divno!« řekl poustevník,»na pozdrav náš ni hles!vše sborceno a plachtovíjak spuchřelý je vřes!cos takového neviděljsem jaktěživ až dnes.

Tak vetchý při mém potocejen list, když odmítá;když pod sněhem les umlkáa sova houká na vlka,jenž vlče požírá.«

»Spas Bůh! toť pekla zjevení —(teď lodivoda vzkřik’)já děsím se!« — »Jen dál, jen dál!«dí bodře poustevník.

Člun teď se blížil ku lodi,já nehnul se, ni stesk’;člun přirazil teď u lodi,v ten mžik se ozval třesk.

Loď náhle tone. A pod vodou to rachotívždy hrůzněj na novo;brod zčeřil se a v hlubinušla loď jak olovo.

Starý námořník jest zachráněn na člun lodivodův. Já v mrákotu pad’ z rachotu,jenž mořem, nebem trás’;jak sedmý den, kdo utopen,já na vrch vyplul zas;u lodivoda na člunuvšak byl jsem hned v ten ráz.

Člun po víru se točí v kruhnad lodí pohřbenou.Vše stíchlo; v dál jen ode skalto duní ozvěnou.

Já rtoma hnul, — a lodivodpaď bez sebe; — jen vzkřik';a oči k nebi obrátivse modlil poustevník.

Já veslo chyt’; lodníkův hoch,jenž teď je bláznem vám,se zachechtal a očimajen koulel sem a tam.»Ha, ha!« děl pak, »teď vidím, jakzná veslit ďábel sám!«

Teď na pevné jsem zemi stál!pod rodnou oblohou;muž zbožný z loďky vystoupil,stál sotva na nohou.

Starý námořník vážně prosí poustevníka, aby mu dal rozhřešené; a pokání určeno mu pro celý život. »Ó Svatý muži, rozhřeš mne !«On udělal jen kříž.»Rci rychle,« pravil, »cos ty zača odkud přicházíš?«

Tu hrozná muka projelami tèlem a jak v snáchjsem vyprávěl své příhody;pak opustil mne strach.

A stále a pořád po celý další život žene jej úzkost putovati ze země do země; Vždy od těch čas ta úzkost zasmne zachvátí a žal,a šerou zvěst než vypovím,v svém srdci cítím pal.

Od kraje v kraj jdu jako noca řeč má mocná jest;v ten mžik, co komu v oči zřím,že poslouchat mne musí, vím;i povídám svou zvěst.

Jaký to šum otřásá dům?Toť hosté sezvaní;leč v loubí družky s nevěstouse daly v zpívání,a slyš! — ten zvonek večerníjak zbožně vyzvání!

Ó hoste, já jsem na mořibyl opuštěný druh!tak sám a sám, že sotva zdálse u mne býti Bůh.

A milejší než krátit čassvatební hostinou,ó věř mi, jest, jít do chrámuse zbožnou družinou.

Jít do chrámu a pospoluse modlit v kostele;to starci, děti, jinošii dívky veselé.

a učiti svým vlastním příkladem lásce a šetrnosti ku všem věcem, které Bůh stvořil a miluje. Buď zdráv, buď zdráv, to ale vězam svatebčane, věř –ten zbožný je, kdo milujei člověka i zvěř.

A nejsvětší, kdo největšímá lásku k tvorům všem;neb Tvůrce milující násmá všechny v srdci svém.«

A lodník s okem řežavýma s vousem jako sníhten tam; — a host se odvrátilod dveří svatebních.

Šel jako někdo v mrákotách,jak smyslů pozbaven;a smutnější a moudřejšíVstal na zejtřejší den.