Alaj-bežka

Zastýskala sobě Alaj-bežkaAlaj-begu u kolena sedíc:„Alaj-beže, hospodáři drahý,devět, ach, dnes, beže, tomu roků,matinku svou co jsem neviděla; —ráda bych ji navštívila zase!“

Totě tuze begu bylo líto,a nad chotí slitovav se svojí:„Přivstaň sobě,“ prál, „má choti milá,před úsvitem, dennice než vznikne,upeč koláč, hospodyně, bílý,a pak k své jdi na návštěvu matce!“

Což když Alaj-bežka uslyšela,radostná vskočila utěšená,před úsvitem časně přivstala si,z mouky bílé koláč upekla si,a pak k své šla na návštěvu matce.

Na prvním však noclehu když byla,hle, tu posel a za ním hned druhý:„Vrať, o Alaj-bežko, vrať se domů,neboť obě umřely ti dcery!“

Avšak poslům Alaj-bežka na to:„Nevrátím, o poslové, se domů,třebas oba synové ať zemrou,dokud matinku svou nenavštivím!“

Na druhém pak noclehu když byla,hle, tu posel a za ním hned druhý:„Vrať, o Alaj-bežko, domů vrať se,neboť mrtvi synové ti oba!“

Avšak poslům Alaj-bežka zase:„Nevrátím, o poslové, se domů,třeba by sám Alaj-beg mi umřel,dokud matinku svou nenavštivím!“

Na třetím pak noclehu když byla,hle, tu posel a za ním hned druhý:„Vrať se domů, Alaj-bežko, vrať se,neboť sám, věz, Alaj-beg ti mrtev!“

Což když Alaj-bežka zaslechnula,jinak že nemůže, nahlednula,k bílým nazpět dvorům svým se hnula.

Do nich pak když zpátkem byla vešla,naříkala jako žežulice,oblétala jako lašťovice:„Dcery moje, ranní basaličky,synové mí, sokolové moji,Alaj-beže, nejtrpčí mé hoře!“

Nevyřknula, duši vypustila.