Radostné namlouvání

Černá horo, na tobě, ach, smutno!Na tobě je kámen skálovitý,pod ním sedí Mujo skormoucený,sedí, slzy roní, léta čítá:Devět dnes je, devět tomu roků,co na matce dcerušku jsem žádal.Játě žádal, matka nedala ji.Dal jsem matce malování krásné,matka dala ji, a nedal otec.Dal jsem otci sukno nestříhané,otec svolil, nesvolili bratří.Dal jsem bratřím koně nesedlané,svolili — zas nesvolily sestry.Dal jsem sestrám po náramku zlatém,svolily — a zase rod nesvolil.Dal jsem rodu opanky a trepky,svolil rod a tu zas nechce dívka. —

Toť už sám ať pán bůh trestá toho,kdo pro dívku rodiny se prosí,a ví, že spíš na bohu to zmůže,při němž aspoň žádných „kdesi cosi!“