Rostla růže, rostla fialinka

Rostla růže, rostla fialinka,rostly obě pěkně vedle sebe:krásnější přec nad fialku růže,spanilejší nevěsta nad družbu!

Pročež děveř skromně se jí táže:„Bylo-li ti, rci, tak blaze doma,o tolik že’s spanilejší, družko —čím’s to doma myla sobě líce,čím pak si je utírala, duše?“

Cudně na to odpovídá dívka:„Děveři, o prstýnku můj milý,u svých doma když jsem vyrůstala,ovšem, že mi blaze bylo ve všem!Z večera jsem časně líhávala,z rána pozdě vstávala z postýlky,růžovou se umývala vodou,liliovým utírala kvítím!“

Načež dále děveř se jí táže:„Nevěsto, o jablko mé zlaté,když tak blaze tobě doma bylo,proč pak jsi se provdala, dušinko?“

„Děveři, ó prstýnku můj zlatý,proto, že se blaženosti nadím: —to od tchána příkazu moudrého,to od tchyně rady rozvážené,se švakry procházek vzdálenějších,od švakrových lásky-plné přízně!“