I. Hra o nevěstu

Slunka jarní lesky širých oken řadouna podlahy mramor pestré záře kladou,mihotavé stáíny tabul umně tkanýchze skel různý barvy, drobných, šestihraných.V čele síně skví se drahé křeslo dvojí;před jedním král český v říze zlaté stojí,jako jitřní slunce v nachu červánkovémzáří pod purpurným baldachýnu krovem.Vedle něho hojnou stříbrohlavu řásoukrálovna se třpytí snivé luny krásou.Jak les kmenů statných páni s jedné strany,jak sad květů luzných s druhé paní, panny.

Před tím sborem slavným nízko sklání čelaposlů říše dánské četa pestroskvělá.

V čele jich pan Strange Ebbesön se jeví,hladkých mravů dvorných, krásy málem děví;po skráních mu plynou vlny rusých vlasůna kabátec drahý s dýkou skvostnou v pasu,s měkkou sobolinou na řasnatém lemu.Mladiství pan Limbak na pravici jemu,Olaf Lykke v levo ruce s lesklým kovemkříží na krunýři z šupin ocelovém;Albert z Eskildsö tu moudrým okem vzhlíží,tučný Petr Globe křiví páteř stíží,vážně Petr biskup obličej tu klonívelebný, kol něhož vlasů sníh se ronís bílým vousem na hruď, z pod infule skvělé,do níž z perel křížek vetkán přeuměle.

Mluví teď pan Strange ozdobně a hladce:

„Valdemar, král mocný velké říše dánské,posílá nás k tobě, slavný Čechů vládce.Jemu poddáno vše plémě seveřanské;ostrovů voj valný v jeho žezla stínujako smaragd hojný v moře siném klínukyprou lučin zeleň v jezer tichých jasezrcadlí, kde nivou tučný skot se pase.Kolem chatek šťastných chrustí klasy zlaté,sledí stříbrem blýská moře přebohaté.Do přístavů čilých ze všech konců světamnožství bělokřídlých korábů se sletájak bělásků s cizích zemí zlatým pelem.Pyšná kvetou města. Kláštery a chrámyk nebi velebným se vypínají čelem.Boží jsme my vojsko a bůh válčí s námi:Nad Volyní kleslou víry slunko jasnédo pohanské chmury blahodějně svítá,nad Arkony rumem kříže břevno spásnézatknuto je v padlé témě Svantovíta.V široširém kruhu, kde břeh slávský zmýváBaltu ohromného vlna stříbrosivá,poddány nám hojné Polabanů kmeny,ba, i Němců kraje Dánům podrobeny.Už i Čudům divým král náš mocný chystána šíj urputnou jho sladké Jesu Krista.K jeho slovu hrdin bez počtu se řítísvatý kříž, čest dánskou uhájit svou krví;tisíc lodí letí na kyn jeho brvyv ozbrojení hrozném, mořští draci lítí.Strašný nepříteli, milostným je doma:jako vlídný otec k lidu svému shlížía med laskavosti kane jeho rtoma,moudrý jeho zákon zlosyna jen tíží.

Ale cit, jenž - bohem v srdce štěpen muži -k líbeznosti ženské sílu jeho táhne,krále schvátil touhou po milostné družia lid jeho vlídné po mateři práhne.Pátravý hled jeho koruny tvé leskyv dálku přivábily, v rozkošný kraj český,kde kmen Přemyslovců z šerých věků klínuvypíná se mocně slávy na výsluní -A hle! fialinka, skrytá v jeho stínu,lahodou své krásy, cností libou vůnízajala mu srdce, o ní mluví stále,jméno její šeptá, kloně snivé hledyv umný štětce výtvor, její stín to bledý,a zpěv skaldů budí k její pouze chvále.Jeho jménem tobě, slavný Čechů králi,královno ty jasná, pozdrav nesem z dáli,na kolenou prosbu vnášející vroucí:Vložte v jeho ruce perlu přežádoucí,Margaritu kněžnu, světlou svoji dceru.Zaplesá s ním všecek národ na severu!Jako snoubí svlačce květinová zdobamohutné dva kmeny přes tok dravé vody:tak přes živel zbujný, který tiskne oba,tento sňatek spojím vznešené dva rody,národy dva mocné poutem družby svížeke zdaru jich obou, svatého i kříže!“

Zaševelil vánek v pyšných kmenů lese,ale dél se sadem vábných květů nese:schylují se k sobě hlavy lepolícís vínky skvoucích perelv jasné, temné kštici,čile oko s okem, dlaň se střetá s dlaní;tak ruch jemný vane sborem panen, panípo Dánově řeči. Však ni šepot kolemneozval se z pestrých tlumů pod prestolema všech zraky posléz ku králi se pjaly,jehož rtové Dánům tak se odevzdali:

„Vítáni nám buďte, vzácní vyslancovékrále, ježto předním na severu slove.Žadost, již nám zjevil nyní vaším retema dřív listu blanou, vroucí tužby plnou,srdce otcovské nám blahým jímá vznětem.Známo nám, jak slavnou bitvou nesčíslnoudánské moci záře s víry spasným svitemrozlila se v baltském kraji rozložitém.A ztud sahá vládce, jehož jasné čelos leskem koruny zář cností vzácných nosí,po kvítko, jež na pni našem otevřelokalíšek svůj bílý, plný nebes rosy,ale skrytý cudně, zkvetlý v našem klíně,však ne v lescích trůnu, v jeho pouze stíně!Hodnota prestolu jest, díme s pýchou blahou,ač lesk zemské slávy nevábí jí zrakya duch její dávno, zbožnou tíhne snahouk jiné nesmrtelné záři nad oblaky;mněli jsme, že prchne ze světského ruchujak do hnízda ptáček bouří zaplašenýpod řeholní závoj, mezi svaté stěny,že tam bude, v rajskou pohřížena tuchu,modlitbami vzlétat k nohám Spasiteleza náš kraj i národ, za člověctvo celé.

Nuže, jinam vzácné poselstvo jí kynea dá bůh, že poupě k taji skromně lnoucív růži královskou se čárně porozvinena výsloní moci, dechem lásky vroucí.Však dřív poznejte ji; štětec mnohdy klamea vždy obraz mrtvou podobu jen skýtá,pouhý odlesk vnější; v živé tváři saméteprv celá, pravá podstata se čítá.Po bezduché malbě, po cizinců chváledotud znáte ji; ať nyní živa věstí,vašeho-li hodna vznešeného krále,svítá-li zrak její Dánsku hvězdou štěstí.My pak v rodinnou se uchýlíme radu,zbádáme, kam dceři duch i srdce měří,vznesem’ hled ku krále nejvyššího hradu:ten snad posléz tajným vnuknutím nám svěří,jaké rozhodnutí pravou jesti drahouza Markéty naší budoucností blahou.

Protož odkladu nám kratičkého přejte;v našem hradě pak, jenž nyní vaším hradem,hostinnosti naší volně užívejte.Černíne náš milý, na tvá bedra kladem’sladké břímě péče o milené hosti.Pilně dbej, ať u nás v ničem nepohřešípohodlí a potěch vlastních domácnostía též jejich lid ať hojnosti se těší.Tabule se naší s láskou súčastnítea než noci černá korouhev se vztyčí,konečně snad naše rozhodnutí zvíte,z něhož, nebe přej, ať libě povyklíčínevadnoucí růže blahosti a zdarudceři naší, Dánsku, králi Valdemaru!“

Černín komoří tu vyšel z pansktva davu,s pozdravením vážným přidružil se k hostem.Velebná to postať. Předků věrna mravu,oděna je v šatě starodávném prostém:S vysokého těla dlouhý plášť se lineve záhybech ladných, na rameni pravémsepjat sponou zlatou; krátkým spodním havemkožený pás s mečem širokým se vine;z temné škorně svítá mnohé zlaté kvítkoa řemení zdobné obepíná lýtko.Přes řasno až k pasu vous mu splývá bílý,z šedin obličej zří vážný, ušlechtilýokem, jež se třpytí v juném dosud žehu,pod obrvím bílým, chomáčkem to sněhu.

Poklonivše znovu nízko svoje čelapřed králem a kněžnou, vyšli zvolna hostéza černínem v loubí hradu leposkvělá.Kmet je baví družně v lahosnosti prosté,provádí je komnat čaroskvoucí řadou,velebností chrámů, sadu libou vnadou;všechno památné, co hrad ten v nitru chová,ukazuje, moudrá připojuje slova.

Dánové se diví staveb mohutnosti,kráse jejich slohu, nitra jejich třpytu,nesčíslných ozdob, skvostů čarosvitu;a když na výstupek stařec uved’ hosti,odkud obsáhly jich překvapené zorynáhle vábný dol, jímž slavná Praha zlatákupila svých domů, chrámů lepé sbory,víly vltavské jsouc pasem obepjataširým, blankytovým, v jehož smavém jasusmaragd ostrůvků hrál větší pro okrasu,mocný Vyšehrad když jejich oko shlídlov plné velebnosti v čele sivé skályjako králů bájných divulepé sídlo,jasnou zeleň kolem, chlumy modré v dáli:„Ach!“ tu mnohohlasé rozkošného žasutlupou pozaznělo jako jedním retema zrak lačný, blahým naplněný vznětem,dlouho potápěl se v nevídanou krásu.Ba, sám šedý biskup v nadšenosti hlasnétvrdil: ani Veile, ani Gurre krásné,aniž jinou stranu jeho vábné vlastina roveň že nelze půvabům těm klásti.

Posléz v hodovnu se za komořím brali.Oslnil je přepych síně neskonalý:vzácné malby stěn a drahokamy hojnézářící v nich jako hvězdy na blankytu;rozvěsené po nich bitev pleny zbrojné,zlaté jílce, štíty, toulce v perel třpytu;hladkých mramorových dlaždic pestré lesky,sestavených vkusně v ladné arabesky.Vesna sama hle! pro větší půvab ještěnádheře té skytla tisíce svých dětí;po stěnách se vinou v ladné věnců spleti,podlaha též plna květového deště,pestrých plna hvězdic, kalíšků a zvonců,jejichž vůně vane do všech síně konců.

Dvořanstva tu čeká shromáždění valné,v kožešinách drahých, kmentu, stříbře,zaltu,v tovarech i vzácných mnohé země dálné,v cizím různém kroji, dědů lepém šatu.Pavlán v síně výši jako hnízdo ptačí;do trub tamo dlouhých, třepetného jasu,s nichžto látky vzácné kanou za okrasu,pištců zástup duje, co jim líce stačí;bubeník v jich středu paličkami švihá:jako blesk tu jedna, druhá tam se miháa teď obě rázem sklánějí se spoluna dvojici kotlů břeskném ve hlaholu.Tak sbot hudebníků plesně hosty vítá,kolem nichž se mžikem věnec panstva splítá.Jeden proslov kvítka spěje k římským luhům,dánským hovorem se druhý hostům vděčí,jiných český pozdrav tlumočí svým druhůmAlbert z Eskildsö, jsa znalý mnohých řečí.

Však již opět hlahol hudby doprovázíPřemysla, jenž s chotí ho hodovny vchází.V čele tabule s ní sedá; s pravé stranyu něho pan strange s ostatními Dány;za těmi pak dolů, do konce až stolu;naproti nim dámy u královny řadoujako dlouhý řetěz květů, různých vnadou.Jenom po princezně, k níž jich mysli spějí,nadarmo se zraky Dánů otáčejí.

A roj sličných pážat v zefýrovém chvatěpoletuje síní, posuňkem jim velípodčeší a stolník; v bělorůžném šatěna pohrudí lev jim září stříbroskvělý.Hostů skvoucí věnec obsluhují hbitě:Ten tam dlaní jednou vznáší ostražitěširou mísu zlatou, smavé zraky chýlev obrubu ji zdobnou práce ušlechtilé,jako kejklíř lehko s ní se chvěje blíže,spadlou k líci kadeř druhou rukou dviže;již naperliv číš letmo mednou vlnou,před hosta ji staví, rovně pro kraj plnou;takto beze zvuku, beze hlasu krouží,jako duchové, již rekům báje slouží.Rukávy jim dvojné, zdmuté chladnou pílí,vlají vzadu jako křídla za motýli.

Dvorský mrav tu není poutem hovornosti;přitlumujet’ pouze hlasy hodovníkůa jen král když mluví aneb někdo z hostí,mlkne hovor na rtu pánů, paní rtíkujako náhlým kouzlem až do konce stolua vše visí na rtech jeho bez hlaholu.Takto stromy lesa, když jim vítr vane,v lehký snoubí šum své hlasy pomíchané,pojednou však šepot mlkne kolem všudea jen mocný dub tu ve vichřice dmutíkorunou svou chvějnou šumný nápěv hude,ostatní pak stojí tiše, bez pohnutí.

Přemysl se vlídně s každým hostem baví;vyptává se, jaký život na seveře,jaká země tvářnost, jaké lidu mravy -pobitvách a plavbách, orbě, lovu zvěře.Nejeden tu volně pouští uzdu řeči:ten, jak s chrtů smečkou stíhal zubra stopy,až mu v mohutnou plec břitké vrazil kopí,onen, jak se utkal s Vendy prudkou sečív děsné bitvě mořské pod Volyňským valem,jiný Arkony pád líčí se zápalem.Globe jen tu skromě mlčí; k zlaté míseblahou tučnou tváří pilně uklání se.

Ale též pan Strange roztržitým zdá se.Řadou paní, panen tajně rozhledá se;jak dvě včelky pilné za květinek medem,oči jeho po nich bloudí toužným hledem.Ale na posledním z těchto živých květů,na tabule konci, stavily se v letu.Ač to nejnižší všech dvorských děvic asia šat její nejmíň skvostnými hrá jasy,přec jej vábí nejvíc, jako v pestrém vínkuzakochá si pohled libou fialinku,nech své líčko něžné skromně sklání v listy.Její obličej tak milý, svěží, čistýrázem popohnal mu srdce prudším tepema zrak dlel jak zmámen na tom zjevu lepém.Než teď ukryla mu hlavinku tu krásnoukytice, jež před ní z vázy zlaté strmí,kalichův a zvonců směsí pestrou, řásnou;vedle té pak ještě nade vzácnou krmí,jež má útvar páva, peří rozestřenéjako skvostný vějíř duhově se klene -obé záclonu jí neprůhlednou spřádá.Nadarmo pan Strange v peří, květech bádá,hlavu nazad šine, ku předu a stranou -neproniká clonu před milostnou pannou.

Zatím kolem něho sudba země svatéhorlivými slovy plní rety vzňaté.Biskup Sjaelandský tu s pražským Danielemdojímavě touží v rozhovoru vřelém,že ta půda drahá, jížto milost božíkaždou pídi spásným posvětila činem,ve spuštění truchlí, v ssutinách a hloží,krutě rozdeptána divým Moslemínem;že ten luh, kde spásu zvěstoval s hůrynad robátkem v jeslích nebes plesné kůry,kde bůh člověk slova pravdy věčné hlásal,kde krev za nás cedil, smrti břímě střásal,že hrob jeho svatý, jenž jak hvězda zářísvětu věřícímu z pohanské tam moci,že ta všechna místa zpupný divoch maří,křesťanů tam hlouček hyne bez pomoci.

O výpravách kříže dále řeč se snuje;bývalý tu křižák čile vypravujeo svých bojích, strastech; jiný cestu líčí,k Jordánu již konal v říze putovničí.Jen pan Jiřík starý, z Buzoviců kmene,mlčky kloní líce, husto rozbrázděnémnohých roků péčí, mnohou krutou sečí.Poslouchá jak ve snách bohatýrů řeči,časem rtů jen pohyb, záblesk oka praví,že by mohl zjevi činny větší slávy.

S úsměvem naň hledí Přemysl i vece:„Což ty, pane Jiří, sedíš beze slova?Vždyť i tvé se křížem skvěly juné plece.O šachu ten příběh netaj ze skromnosti.Doufám, že zaň dojdeš chvály pánů hostía my rádi známé vyslechneme znova.“

Jiřík trhnul sebou, jak by střásal snění;plaše pohled kolem a všech vida zřeníobrácené k sobě, zapýřil se málo,však hned oko jeho směle pozaplálo,poklonil se králi, hostů dánských řadua tak začal, hladě šedivou si bradu:„Po tvé vůli, pane, rád ten příběh sdělím;ale řeči mistrem nejsem valně skvělým,protož, hosté vzácní, mějte shovívání:milejší mně mečem, nežli slovem klání. -Ano, byl jsem v zemi, jejíž sešlou tvářístopy Krista Pána zbožným očím zářínesmrtelným leskem; v zanícení němémk zemi pad jsem, zočiv hvězdu nad Betlemem,na Golgotě prsť jsem líbal spásonosnou,boží hrob jsem kropil slzí vlahou rosnou.Byl jsem tehdáž jinoch osmnácti roků,ale nad věk statný; po otcově boku,s českých křižáků jsem stoupal valným sboremkrále Vladislava jasným pod praporem.S Francouzův a Němcův ohromnými šikyna východ jsme táhli; voj ten převelikýjako řeka valil krajem šumné vlny,z něho kmital kříže odznak nesčíslný,nad ním praporů jak letních oblak vlálo,oko tisíceré nadšeností plálo. -Však - ó žel! - čím dále voj se valil k cíli,tím víc řídnul, hynul, ztrácel jaré síly,huben morem, hladem, šípy nebes žhavých,zbraní, zradou láje, horší šelem dravých…

Boží hrob, ta perla víry drahocenná,zůstal pod loupežným drápem Saracéna.

Však ne vinou naší bohulibé snahyzmařeny; krev česká proudila tam valem;hrdinsky tam klesl též můj otec drahý.Tím se zbožný žár můj zvýšil pomsty palem:boj mne vídal prvním, kde byl nejvýš zlícen,a jak slepý spěl jsem v nebezpečí jícen.

Ve svaté až město jsem se vloudil smělev šatech arabských, nad hrobem Spasitelepomodliv se, unik nástrah mosleminů -mnoho vykonal jsem takých smělých činů.

Saracém kýs mladý - Selim nazýval se -mátohou všem kříže bojovníkům stal se.Orlem hnízdil na lbi nebetyčné skályosamělé; hrad ten silou obřích ramenzdál se vytesán tam v temný skály kámen;mračně rozhlížel se pouště tesknou dálí.Odtud s lidem svým se snášel orla letyna křesťanů slabé, rozptýlené čety;však i dál si troufal za křižáckým šikem;jak by z půdy tryskl, ze předu neb zaduvyřítil se náhle, zrubav tlupu mžikembez trestu zas vichrem dostih svého hradu.Křesťanů hněv marně bouřil k němu vzhůru,sražen klesal nazpět - Selim smál se s výšebezmocné jich zlobě - v nezkrocené pýšepůlměsíc tam skvoucí trčel v oblak chmůru.

Mluvilo se vojskem, že ten jinoch zpupnýkouzelník je ranám smrtným nepřípustný,že hruď jeho v seči jista bez brnení,v motýli kol něho šípů déšť se mění,že zná v čárný závoj mizet beze stopy.Slyšte jen! Kdys v líté seči klesl s koněm,meč mu lebku rozťal, v bok se vrylo kopía kov sterých kopyt, škorní deptal po něm -Než aj! za dnů málo přepad naši tluputen, jejž za kořist jsme pokládali supů,hrdě letěl mračnem šípového deště,jarý jako dřív, ba zdál se mladým ještě.

Jedni děli: Rány scelila moc kouzla!Jiní zase: zloba ďáblova to vklouzlado mrtvoly, by v ní kříže sluhy mořil!Já však nevěřil těm řečem, denně znovucestu hledaje, bych doupě dravčí zbořil,pokořil a ztrestal zpupnost Selimovu.

Tlupa nepřátel kdys v léčku mému sborupadla, porubána - náčelník jat pouze -,Selimu ji poslal žoldán za podporu.Lesť ten úspěch vnukl žhavé mojí touze.Turbany jsme padlých obtočili hlavya tak s vůdcem jatým po svízelu mnohémdostihli jsme šerem podoblačné skrýšezbojce nezdolného; znamení prv rohemzajatec dal vzhůru, roh též zazněl s výše.

Odpověděl strážcům mohamedán jatýa již vcházeli jsme rozletlými vraty.Pochodní zář plachá v ústrety nám svítáz rukou hradní chasy. Oj, což náhle s ramencizí háv nám klesá, krvorudě zkvítákříž na prsou našich, z oka šlehá plamen!A než překvapení damascenky chytli,již se v jejich tlumu meče naše kmitlyjako blesky mrakem; Kristus! Kristus, hřměloze rtů našich; z jejich Allah, pozaznělo.Zápas nastal tuhý v nádvoří a hradu,kam část našich vnikla; já pak v jejich čelepádě přes mramorných stupňů valnou řadu,oslněn jsem stanul v síni čaroskvělé.

Tlupy sloupů štíhlých nad ozdobné hlavyoblouky tu pjaly podkov ladným tvarem,jež pruh divných okras, pestře mihotavý,vroubil stříbrem, zlatem, kamy v lesku jarém.Také stěny vůkol prací vykládanouzářily, jež v bájné splétala se kvítí,jemná tak, že mněl jsi přízi hebkou zříti,z nitek zlatých, pestrých přeuměle tkanou.Věta rozmanitá z písem lžiprorokaprovíjela kvítí zlatistými slovy,kopule pak shůry vzdušná, pestrobokásesílala mnohý útvar krápníkový;a s těch na řetízcích stříbrných se dolehoupaly jak věnec hvězdný, třepetavýlampy divuskvostné ve plamenném kole,po nádheře kolem strouce pablesk hravý,vábně zápasíce různobarvým kmitems tajuplným zadních komnat polosvitem.

Uprostřed té síně stál sám vládce hradu.Náhlý poplach ze hry vyrušil jej: stranouzářných figurek směs bez ladu a skladuválela se deskou, skvostně vykládanou.Krásný zjev byl Selim: Postať hrdě vzpjatáobjevuje tvary ztepilé a směrnév rouše lepořasém z hedvábí a zlata;hvězdou noci jarní svítá oko černév tajuplném kouzlu zespod hebké řasy,v líci bledé, hladké, dívčí věru krásy.Hlavu kryje přilba, všecko zlato ryzé;klenot její svítí tvarem půlměsíce,jako turban drátu stříbrného přízeobrubu jí halí, splývá kolem lícena dva terče zlaté, jak dvě slunce skvoucí,chránící mu ňadra, bojovně se dmoucí.Právě z pochvy drahé, po níž zlatě zkvetápísmo koranu, kov zakřivený vzletá,i ten hojným veršem zlaceným se zžíháa jak siný blesk se nade skrání míhá.

K němu družina se sbíhá divým shonem.Vábná síň se plní třeskem, rykem, stonem.Mramoru sníh s mutným červánkem se druží,koberců květ rudne nachem rosy děsné.Mezi sloupy, kde as jindy ve hře plesnéškeřily se zoubků perly ústek růží,vraha zběsilého tvář se jeví vrahus lítou krve žízní v temnu šklebných tahů.Kde snad vábným tancem smavé krasavicioko plálo, kotník zlatou zvonil zdobou,vzduch se kmitá mečů strašnou blýskavicí,bolestí ret ječí a zub skřípe zlobou.

Mně však do souboje rozjiskřeným okempřivábil hned Selim. Prudkým k němu skokemchtivě zaletěl jsem, jako v náruč milce,s mečem napřaženým, jemuž z ozdob jílcejako plamen čepel vlnovitý žířil.A hned zápas vichrem bouřlivým se zvířil:Kovový můj plam tu vzhůru k nebi šlehal,tu se rovně k ňadrům odpůrcovým vlnil,tu, jak před útokem lstivý had, si lehal:Selim pak vzduch leskem šavle křivé plnil,kresle do něho jak děcko uhlem žhavýmjiskřící se křivky kmitem kolotavým;mih té zbraně chvíli zdál se po mně vzlétatjako osidlo, jež lapá koně stepi,a již do své kličky třpytné šíj mi vplétat.Svižný saracém jak přelud hroznolepýpřed mým okem v lehkých obratech se mýhal,že hled stěží zraku jeho sršné žárya blesk meče, štítu okrouhlého stíhaldiv jsem neuvěřil v jeho tajné čáry.

Tak jsme drahnou dobu v zápolení lítémnapřahali meče, rány odráželi,nad štít časem třeskně naráželi štítem,jako berani dva, když se bijí čely.A jak stranou stádce hledíc na tu srážkuticho ždá, kam skloní vítezství svou vážku:takto v boji ustav bezvěky, lid brannýna úžasný souboj hleděl s obé strany.Dlouho nerozhodně zuřil. V mocné zloběposléz uchvátil jsem jílec v ruce oběa ťal rázem hromným - -“

V řeči jarém tokurukou Jiří máv, leč - běda! - pěstí silnouzasáh pana Globa ruku, včelku pilnou,která zlatou lžíci lákavého mokuprávě nesla k ústům, jak med v otvor úle;teď on, stižen ranou řečnického meče,vypouleným okem hledí ustrnule,jak med ubrusovou třásní k zemi teče…Jiří koktaje za prominutí žádá,v rozpacích se pýře; kolem na rty pánůúsměv nad rozmarným výjevem se vkrádá;však již stařec dále prudkou líčí ránu:

„Do přilby mu třeskla meče rána vzteklá,že šperk její rozprch se v déšť jisker zlatýa jun zatřásl se s temene až v paty -zbraň mu padla z ruky - přilbice se smeklak šíji s odervanou stříbrotkanou clonou -a hle! pod ní, jak by kráska zlatý hřebenvytrhla, jenž poutal kučer spoustu vonnou,pojednou vlas lesklý, zatmělý jak ebenproudy měkkými se bujně povyronilk šíji, v ňadra bojem zpola obnažená - -V úžasu jsem ucouf’, čepel zmaten sklonila rtem udivení výkřik zazněl: Žena!

Ano, dívka jsem - dí ona -. Jsem Nighara,Selimova sestra. Zkvétali jsme spolujak pod jedním listem dvojné poupě jara,duše s duší spjatá v rozkoši a bolu.Skráň na skráni plála, když nás k nebe stanuzbožný otec vznášel zvěstí alkoranu,hry též Selimovy byly mými hrami,ba když cvičiti se začal v díle mužnémpohrdnuvši dívek prací, zábavamis ním jsem častokráte v závodění družnéms ořem harovala, k terči bila střeloua vzduch protínala damascenkou skvělou.Pak nám zemřel otec. Selim v jeho stopyvěrně stoupal, meč svůj tase pro Allaha -sklátilo jej ve hrob nevěřících kopí,supům pohozena hlava jeho drahá.Zůstavil mi hoře a s ním svaté hněvy;Allah v ňadra slabá vdech mi divnou sílu,že se zasnoubila s mečem ruka děvya duch její zmužněl v pomsty krutém dílu.Poznal jsi, jak vládnu ocelí a štítem -Nuže, znovu v seč, ať zápasy rozhodneme! -

Vzchopila meč kleslý v ruky sklonu hbitém.Mne však pjalo dosud ostrnutí němé,jako lid můj kolem. Až jsem po té zvolal:

Sesterskou ctím lásku, ctím ten zápal vroucí,jenž tu před žasnoucím okem zaplápolalv hrdinnosti dívčí zázrak divuskvoucí.I mně vůdčí hvězdou víra - pravá víra,z Betlému že svitla spása všehomíra;i mne k pomstě nítí drahé hlavy ztráta,jež mi pouště pískem žhavým pozaváta.Ale s tebou válčit rytířství mi nedá,meč, jež Kristu slouží, před ženou se sklánía jen v záštitu se nad čelo jí zvedá.Volně odtud vyjdi, slovo mé tě chrání,a nás muže nech, ať v drsné mečů hudběrozhodneme o své, toho hradu sudbě.

Ne tak! - volá dívka - já jsem hradu duší,hlavou branců těch; mně rozhodnouti sluší.Dost již teklo krve, dotud síly rovny -přejme, živ ať vyjde lidu zbytek skrovný.Sami dobojujme zápas o tvrz tuto,a když mečem nechceš, volme zbraně jiné -důmyslem a vtipem budiž rozhodnuto.Hle, ta duchů něžné zápasiště kyne,kde i s ženou rytíř bez vady se měří;jemu ruce naše osud hradu svěří.K šachu! On ať určí sídla toho pána;soku s družinou buď volná cesta přána.

Bezděky jsem svolil. Jako tknutím proutkučarovného mžikem obraz kol se změnil:Kde ryk zloby zněl, běs války zuby cenil,sedíme teď klidně, k loutce kladem loutkuna prkénko pestré. Do kola se kupísvorně křižáků i Saracénů tlupy;ruka dosud jilec křečovitě svírá,ale oko jejich zvědavě jen zírá,kterak řadíme teď k bitevnímu šikuněžné figurky na místě bojovníků.Do ticha jen tahy lehkým znějí ruchem.V boji tom Nighara zjevila mi v mále,že v ní chrabrost s bystrým zasnoubena duchem.Ač hry dobře znalý, v tísni vězím stále,útočí jak lvice, každou léčku ničí.Tak se dlouho bila vojska trpasličí,sem tam klonily se rozhodnutí vážky,až boj bez vítězství skončil, bez porážky.

S úsměvem Nighara řekla: Marně bádám,jakou rozhodnouti nyní zbraní?

Pro dnes - odvětil jsem - všechny zbraně skládám.Nezdolal jsem tebe. Zůstaň hradu paní.Však již, děvo hrdá, nakloň mysl k míru,nevyzývej kříže vojsko. Nerad znovusetkal bych se s tebou v bitvy vzteklém víru!

Nesetkáš se! - děla. - Stínu Selimovudost již prolila jsem v oběť krve vaší,ženství zapuzené zpět se v duši vkrádá,války démona mi z chabých ňader plaší.Navždy již má dlaň ten meč, tu přilbu skládá,už Nighary nikdy neuhlídáš siré.Odejdi co přítel, dobrý bohatýre,a dar tento vlídně přijmi na rozchodu:šach ten, památný to klenot mého rodu,obemžený skazek tajuplným vděkem,zvěstmi o báječném kraji, předalekém,o kněžnách, jichž bílé prsty na něm hrály,o krvavých svárech, které nad ním vzplály,o květnatých poutech milostného stesku,jež se tajně pjaly přes tu skvostnou desku -Tobě však, až milé nad tebou se sklenenebe otčiny, nech časem připomeneděvu nešťastnou, jež v stínu dálných palemžije vzpomínkami, modlitbou a žalem.

Tak stalo se. Se mnou k domácímu lánuputovala divná kořist od Jordánu.Nad můj hrad ty šachy dražší jsou mi skorem -cenu jejich vlastním ohledáte zorem.“

Skončiv takto Jiří, přikýv k sobě páže;to jak zefýr letí, kamo rytíř káže.Příběh divuhodný hosté starci chválí,nad hrdinstvím žasnou děy saracenskéa kmet Černín z věků omlžené dálina to váží zvěst, jak útlé ruce ženskéluky napínaly,mečem statně vládly,Děvín vyvěživše proti Vyšehradu,o Šárce báj Dánům sdílí, o Ctiradu.

Král však Jiříka tak žertem volným škádlí:

„Zdá se přec, že v půtce s bohatýrkou pernébídně podlehl jsi - pravda, nezmohly tějejí zbraně, vtipy - ale kouzlo černé:vlasů havraních tě spjaly hebké sítěa štít prožehlo tí žárem temné oko,do srdce svým bleskem vniklo přehluboko.Vyznej! Nezapírej! Hle, vždyť ještě nyní,kdy žárbujné hlavy uhas mrazem jíní,mladickým ti ohněm vzletné oko sálá,líčíc půvab oné čarodějky, brachu!Škoda, že tak věrně k Mohamedu stála -byl bys dámu jistě odnes místo šachů!“

„Žertem jsou tvá slova, králi,“ Jiřík praví.„Krásná líc mi nikdy nepomátla hlavy.Nejsem Ctiradem. Vždy ctil jsem ženské cnosti,rád jich odlesk vídal v rysů vábných cloně,k ženám rytířské vždy konal povinnosti,ale nikdy rozum neztratil jsem pro ně.Nepěstím ten způsob, nedůstojný muže,slaďonkou tu milost, zbrklou službu paní,v modlářské jež cetky halí naše družea jim v okotržném blouznění seklaní;protivny mně z duše zženilé ty zvuky,vzlykavá ta píseň, jež k nám nyní vanez cizích louten, plných divné slasti, muky,místo starých zpěvů krásy nehledané - -“

Při tom na podálném křesle utkvěl zorem.Se dvořanů mladších cizorouchým sboremtoulavý tam pěvec, z dálného as kraje,s loutnou v klíně sedí, sladce pozírajena protější paní. K Jiříkově řečiprudce vážný Černín šedou hlavou svědčí.

K onomu se vrací létem páže mladé,drahocenné šachy v ruce jeho klade.Jiří staví pyšně před žasnoucí Dányšachovnici, jakou zřídka člověk vídá:na cedrovédesce čistě vykládányrole zlatá s rolí stříbrnou se střídá.

Jeho prsty zvolna okraj měšce šířířásný, zářivý jak máku květné chmýří,na němž, sestaveny v divné písmo zdobné,jako kapky rosné svítí perly drobné;hloub teď ruka sklouzá,povynáší z důliskvostnou figurku, ji staví na tabuli:slon to křišťálový, v jehož zádech trčíválečná věž lehká s tlupou bojovníků,pod šípem tu jedněch tětiva se krčí,jiní napřahují k hodu dlouhou píku;také slonu v šíji honec kopí třímá,slon sám jeví pod ním bojechtivou snahu,hrozivě svůj chobot vypíná a zdýmá,těžkou nohu zdvihá k podeptání vrahů -všechno křišťál horský, průhledný a skvělý,z něhož div ten kouzlil mistr přeumělý.A dál Jiří zdvihá jiná dílka různá,tvarů rozmanitých, krásou stejně luzná:krále, fersy, slony, jezdce, čluny pěšce;rojí se tu z nitra kouzelného měšceútvar za útvarem v rozmanité kráse,jako vidin zářných tíseň rojívá sez obraznosti pěvce, když mu kolem čeladuhy křídlem chvíle tvůrčí pozachvěla.

Figurky a deska z ruky v ruku bloudí,obdivu hles mnohý ze rtů hostí loudí.Petr biskup mní, že z Persie ty šachy,neboť Saracéni za hřích kladou sobětvořit díla mrtvá živým ku podobě -předmodlářstvím směšné modlářů ty strachy!Přisvědčuje Globe; lahůdek syt, pases rozkoší teď oči na figurek jase,se všech stran je hladí prsty jeho tučné,zkoumají též ťukem hrany lehkozvučné;bohatým on velmi, četné jeho loděmnohdy za kupectvím plují po východě,tamní šach prý časem přivážejí taky,jímž si lodníci čas krátí na palubě:kuželů to hrstka, osekaných hrubě,rozlišených výškou jen a vrubů znaky,zavázaných v uzel; rozestřeš tu látku -a hle! šachovnice vetkána je v šátku. -Jiný, křižák někdy, v poušti viděl dalnéšachy ještě prostší; dvé tam beduinůnačrtlo je kopím v písku žhavém klínu,za figurky k tomu vzavše sledy žalnémrtvých karavan: běl kostí tlících vůkol,člověčí dvě lebky měly králův úkol. -Učený pan Albert z figurky zas jedné, -loď to křišťálová, za plachty jí sloužíplátky slonoviny tenké, polprůhledné,plavců řad z ní zlatá vesla v tůni hrouží -mní, že z Indie ty šachy; tam prý lodive figurek sboru; rozpak jen mu plodí,že tam králů čtvero. Než v tom svorni všicci,že to dílo divné v nádherné své zdoběpředčí nad kouzelnu samu šachovnici,s pokladem jenž bájným v Merlinově hroběnyní leží, na níž figurky kdys hrálysamy sebou v poctu Artušovi králi.

O hře v šachy na to rozhovor se spřádá.Her to perla skvoucí! - všichni kol ji chválí -.Obrazem je stavů, z nichž se říše skládá,moudrost panovničí hravě vnuká králi,vojevůdci dává mnohou vtipnou radu,pro každého chová sterou ducha vnadu.Ba, jest obraz světa - jakož napsal kdosi -Temná, světlá pole lidské značí losy,lidé světem chodí, každý v roli jiné,král tu, rytíř, chuďas různým směrem těká,však jsou loutky všechni, jež prst boží šine,po hře pak je všechny hrob jak měšec čeká,do něhož ty loutky bez rozdílu spějí,žebrák nejvýš snad, král padne nejspodněji.

Ba - vzdech’ pražský biskup - v šachovnici světas jedné strany Bůh a s druhé strany Satan hraje,zlých tu voj se s dobrým u zápasu střetá,mnohou duši křehkou nebi odnímaje;ale výhra blahá v písmě kotví svatém,že král světla kdys trůn temna skácí matem.

Strange hovorům těm naslouchá je zpola:jeho zrak dlí stále na tabule konci,kde teď pod kytice peřestými zvonci,ze zpod tuhého pér modrookých kolaprosvitla mu sličná hlava nakloněná,peřejemi hebkých vlasů obroněná;stěží poutá jejich vlnky rozbujnělézlatý skránec tenký, s perel hvězdou v čele.

Milý pane Strange, co ti oko zžíhá?Co vzdech na rty vodí? Či tvé duše vidudálné seveřanky podoba se míhás okem modrojasným, jako moře v klidu,v jehož hluboku se divná báje šeří,s vlasem hebkým, měkkým jako kajky peří?Zda pleť její luznou, jako sněhy horské,když je lehkým nachem zdobí jitro norské,porovnáváš s čistou září obličeje,jež tam zdola jarním paprskem tě hřeje?A zda dumáš: Tam tu Libušinu dcerunezastíní žádná Freja na severu?

Vládce dum jej budí hlasem vlídně zvoucím:„Nevábí tě vzácné šachovnice vnadydo turnaje na tom zápasišti skvoucím?Odpůrce si vybeř z mého panstva řady.Aneb raděj -“ s žertem v přitlumeném hlasupřikloniv se dodal - „vím, že ve tvém věkunejsladší je kolba s kouzlem ženských vděků -a zde holdují též krásné prsty bílététo královně všech zábav ušlechtilé -nuže, nejkrasší tam vol si do zápasu!Avšak nechvátej! Dřív zkoumej pilně z dáli,nechať poznáme, zda vkus tvůj hoden chvály.“

S díkem poklonil se Strange a v tu chvíliod stolu se vzchopil. Nenít třeba jemu,aby perluhledal ve krás těchto sněmu:peruť touhy nese k luznému jej cíli.

Opět vánek tichý zavlál květů sadem,každý kalíšek se chví po jeho vanu:opět ševelí ruch jemný krásek řadema všech obličej se obrací v tu stranu,kudy postava se štíhlá, svižná neseDána mladistvého v těsném rouše lepém,a srdéčko mnohé v utajeném plese,v touze tajné, sladké prudším bije tepem.

Alena žádnou z nich Strange nepohlíží,lehce dále kráčí do konce až stolu,poslední kde děva skromně hlavu nížíjako květný zvonec na hebounkém stvolu.

Kloní se jí Strange, mlha zrak mu kalí,jaks mu vázne jazyk dvorných řečí znalý:„Zahraješ-li se mnou, krásná panno, v šachy?“

Hnula sebou prudce, tváří libé nachyprošlehly. Jak ptáče hnízdíc tiše kdesiv bezpečnosti klamné pod haluzek směsí,- když se z nenadání rukou nešetrnoulistnaté ty clony nad nímporozhrnoua v skrých nazírá mu dítek zbujných četa -,plaše očko vznese, křídlem zatřepetá:Takto zachvěla se dívka, v tísni vzhledla,když host vyrušil ji tichém ve ústranía sto zraků náhle spočinulo na ní.Leč pak sličná postať ochotně se zvedla,s úklonou, a lehce vklouzla ručka jejípod rameno mužné, v podporu se stroucí -spolu takto k čelu tabule se chvějí.Teď i pánů sborem obdiv zachvěl vroucí,spočívá všech oko, plno zářné těchy,na páru, jenž s lehkým šustem síní vlaje,šíře vůkol úsměv jasný, blahé vzdechyjako máj, když kráčí do zkvetlého kraje.

Zatím blízko krále panoškové čilímezi křesla dvě stůl něžný postavili.Bohatýři dva se v tuhé půtce střetlia jak ještěři dva uzlovitě spletliúdy oděnými brní šupinatou;oba zpola kleslí; jednoho však tíhasokova již zmáhá, vítěz rukou vzpjatouštít si nade hlavou vodorovně zdvihá,by snad chránil ji před jiných vrahů mečiv zuřící kol (zde však oku skryté) seči - -bitevní ten výjev stolek tvoří hrací:zápasníků těla nohu z kovu litoua štít jaspisový desku kruhovitou -obé provedeno krásnou, pilnou prací.Strange se soupeřkou sedá k tomu stolu,mezi nimi stojí šachovnice skvělá.Pánů skupina je obstoupila vkolu,aby na hry postup zajímavý zřela;ba sám král za křeslo děvino se staví,vlídný jeho zrak tím turnajem se baví.

„Přednost patří dámě,“ Strange hovor spřádá.

„Prvním,“ šepce děva, „krále důstojenství;zástupcem ty’s jeho.“

„Král můj žezlo skládávezdy k útlým nožkám spanilého ženství.“

„K čemu slov těch zápas?“ Přemysl teď kyne.„Náhoda buď soudcem, jak to v obyčeji.“

Měšec chopil Strange, vstříc jej dívce šine,vzíraje jí okem žhavým k obličeji,jenž zas nachem zkvétá pod sklopeným zrakem;však již úsměv tichý, vítěz nad rozpakem,svitl řasou, zahrál na poupěti retů.Okamžik se chvěla ruka nad sebranourudou řásní měšce, jak nad růží planoukolíbá se bílý motýl ve třepetu,na to lehce vklouzla do měšce a vzlétla -mezi prsty září figurka ji světlá.

„Viz, že na tvé straně bílí,“ Strange praví.„Poznal světla voj, kde jasná jeho kněžka.Já pak vojska noci vévoda jsem tmavý -světlu tma, - stín záři odolají ztěžka.“

„Ne tak!“ vládce vpadá. „Že jsi k paním dvorný,mžikem poznali jsme. Nyní chceme znáti,zda’s i mistrem zde. Boj lichý, nepozornýzábavou by nebyl. Chtějte proto hrátivážně, opravdově, o lákavou cenu -Co by’s vyhrav, pane, volil za odměnu?“

Roztouženým okem Strange k dívce vzhlíží.„Volil bych,“ pak mluví chvějícím se hlasem,„kroužek zlatistý, jenž prstík onen tíží.“

„Ó, ten prsten -“ dívka v zardění a zmatkušepce, kryjíc hled na víčku dlouhořasém -„vyjímám. Jest otcem dán mi na památku.“

„Otec tvůj by svolil as,“ dí vládce na to.„Ale prsten zvykem za prsten se mění.“

„Zde je prsten můj!“ Dán zvolal. „Toto zlato- měkké skvostné snad - mé srdce nejvýš cenní.Vetkla mi jej máti za polibků vroucích,poslední jej světíc slzou z očí mroucích.“

Prsten táhne s prstu, ale zlatá zmijev objetí kol něho přetěsném se vije,zahryznuta v maso. Marné namáhání.

„Nuže,“ vzdechl Strange v mocném z oka vzplání,„s prstenem tím dávám sama sebe v sázku!“

Král se zasmál. Kolem zasmáli se páni,ruměnec však zdobí rozpačitou kráskuv líci červánkovým vděkem zoře ranné,rdějí se i spánky, purpurně i planešpička něžných oušek, skrytých pod kadeří,jako jahůdky dvě stinných větvic šeří.

„Náhlý’s věru, pane,“ vesele král řekl.„Snad by’ tvrz tu vábnou útokem rád ztekl?Dvořiti se umíš. Zvuk tvé řeči slyšekaždý mněl by, že z ní výheň lásky dýše.Pomni, že zde svého zastupuješ vládce,pro něho že konáš námluvní tu cestu - -Snad bys pro sebe zde neždal o nevěstu?Však již dosti žertů. Ustanovme krátce:Vyhráš-li, buď tento její prsten tvojím;prohráš-li, ty’s jejím od hlavy až k patě.Tak jsi chtěl. Než kterak sobě opoutá těvítězka, zvíš pak - to pečím zůstav mojím.“

Překvapen tu Strange vzhlédl k jeho líci,pátravě též. Také druzi jeho v žaseupřeli na krále pohled bádající.Však ten jenom úsměv jevil očím hostí.Pánové však čeští pohleděli na se,a pak se zdvojenou na šach zvědavostí.

Hlavu klopídívka. Ruce její řadoufigurky již skvostné na prkénkop kladou.

Nezvyklé mu figur vysvětluje tvary:„Hle! zde král - nám také králem šachem sluje;k němu na východě vezír přistupuje,moudrý poradce -“

„Však lépe u nás jistě,kde se králová zaň k panovníku druží.“

‚Neymslím, že družka na svém tuto místě.Šach jest obraz války - ta jen sluší muži.‘

„Ale věrná druž i v nebezpečí s druhem.Neskytá-li krásný obraz šachu kněžna,když zaň letí v seč, jej chrání v boji tuhém,za štít nastavujíc vrahům prsa něžná?“

‚Krásný, pravda. Mně však vábnějším být zdá se -‘živě povzlétla tou řečí něžná hlavaa svit nadšení se mihl v jemné řase -‚králová když dobrá, máti lidu pravá,jako lásky anděl křídlem měkkým plašíkaždý mrak, jenž války hrůznou bouří straší,s čela choťova, když jeho mysl jemní,změkčuje mu srdce, shcyluje ho k míru -Prvním lásky zákon - bohu v bojů vírurouhají se lidstva démonové černí!‘

V úžasu vzhled Strange na dívku, jež nynív líci čilém plá jak sama světla kníní,zdiveni též druzí Dánové k ní hledí,až jí Strange vážnou čelí odpovědí:

„Nenávidíš boj! - I svatý boj, ó děvo,kdy krev proudí za vlast, za posvátné dřevo,jež sám Kristus za nás drahou ronil krví?“

‚Kristus - věčná láska!‘ Dívka šeptem dělas divným důrazem. V ráz pak se odmlčelartoma jemně chvíc, zrak halíc v dumné brvy. - -Pak dál nezvyklých mu figur význam věstí:

‚V lodi běhouna tvůj důvtip sotva tuší.My jej popem zovem; sudím také slove.‘

„Spravedlnost ovšem po bok vládce sluší.“

‚A zde z obou stran dva statní rytířovéna vzepjatých ořích. Rohy slon tu s věží,osazenou lidem zbrojným, pyšně střeží.Roch nám jeho jméno - po Roku snad báje,ohromným též křídlem stíní celé kraje.‘

„Rolníci zde, pěšci, nejnižší stav říše.“

‚Leč co bez nich král, kněz, rytíř ve své pýše?!‘

„Němci pěšákům těm Vendi říkávají.“

‚Vendi? Zkus to slovo?‘

„Pokřtili je jmenemuhnětených Slávů v kraji porobeném,bídných rabů svých, jež v povržení mají.“

Prudce děvy tenká obočí tu vzletla,oko zaplálo, tvář mákem planým zkvetla.Leč zas čelo klesá - pod brvou svit rosný -smutku stín tvář halí - ret se chvěje šeptá:‚Ne dost, že jim šíje krutě ve prach deptá,i svůj posměch mísí zhoubce neúprosnýv jejich ston… Což klesli! Lidé přenešťastní -rodem, řečí blízcí nám jak bratři vlastní - -‘

„Dost již věru slov!“ král řekl máchnuv dlanís lehkou nevrlostí. „Již je dopodrobnavylíčen váš voj, jak v básních opěvaníreci, jejich jména, oruží jich zdobná,tváře postavy. Již proti sobě stojívojska nedočkavá - nuže k boji, k boji!“

Nádherně tu dvojí vojsko proti sobězáří v rozmanité úpravě a zdobě.Jedno křišťál světlý, druhé stmělý trochu,avšak průhlednosti, záře oba stejné,zdola v odlesků hře skvostné, čarochvějnédeska zrcadlí v nich zlata, stříbra plochu.

Boj už započíná. Zvolna k předu kráčípěšec proti pěšci; šemíkovým skokempřes ně jezdců oři zlatohříví skáčí;přímo slon se řítí těžkopádným krokems věží střelometnou; šikmopřes tok širýpřeváží člun lehký smělé bohatýrypod bělostnou plachtou; vezír ostražitěv pravo v levo chvátá krále ku záštitě.

Poslyš, pane Strange! Hleď si více sílynepřátelské, nežli blankytné té zářepod zatmělou brvou, než té vábné tváře,jež se k loutek tlumu z houšti vlasů chýlí,jako bohyně kdys z oblak nade Trojíklonila tvář lunnou k miláčků svých voji;než té ruky, která přes figurek čelajako holubička přeletem se bělá: -Kolem tvého krále stahují se sítěúž a těsněj - pozor! - mžikem odzbrojí tě.

Sebral se pan Strange. Skrytá šachů víla,úskočná Kaïsa, kouzlem svým ho jímá,závojem svým čarným hráče obestýlá,že vnad oněch nezří a jen pole vnímá,na němž jeho voj se leká blízké zhouby.V čele přemítavém vrásek roj se hloubí,okosem tam těká bystře, úzkostlivě,a kdy přeletem na prstu ruky vábnéstihne kroužku lesk, tu zaplápolá chtivě.Perný boj! Leč náhle útok její chabne,v obranu se mění, bojácně již couvá,a sok osmělený dále, dál si troufá,poslední už síla odpůrkyni klesáa teď vítězné „mat!“ ze rtů jeho plesá.

Vstavši lehce, dívka naklonila hlavus milým úsměvem a znikla v panstva davu,který nyní volně ševelí a šumíkolem vítěze, jenž kupí v zadumánína bojišti něžném padlých pestré tlumy.

„Vítězi čest plná,“ král se k němu sklání.„Ale rcete, v tuhém neklesla-li bojisokyně též čestně na korouhev svoji?“

„Slavně bojovala!“ nadšeně mu svědčímladá krev, pan Limbak, s jiskřícím se okem.„Dím, že ve hře vtipné nade Stranga předčí.Bez dechu jen stále couval před útokema ten obrat náhlý v nejkrutější tísnizajisté co host jen zdvořilosti vděčí.“

„Neškubej mu vavřín,“ žertovně ho plísníučený pan Albert. „Nehodlám sic příti,že se hrdinsky ta děva umí bíti.Mne však více poutal celý způsob její.Zpytuju rád odlesk duše, jak se jevíjasnými mě znaky v lidském obličeji.Neklamu se, dím-li: V půvabu té děvyduše sídlí čistá, dobrá, ušlechtilájako v hnízdě z růží holubička bílá.

Nad šachy se nejsnáz prolamují pouta,do nichž potměšilec rysy tváře nutía zlý démon nitra v náhlém vyblesknutína světlo se řítí z ukrytého kouta.Protož zdá se mi, že pěkná zvyklost ona,kde se snoubenci před svatbou v šachu měří,- u nás v Dánsku mnohdy obřad ten se koná -v základech tkví moudrých; více často ženichnevěstě, ta jemu bezděky tu svěří,nežli v nejtajnějších za rok okamženích.Úskočnost tu mnohdy blýskne tahem lstivým,mnohdy pravá tvář se na chvíli tu zjeví- dotud skrytá maskou vlídnou za úsměvy -škodolibá, zpurná, s okem škaredivým,prchlivost tu skrytá náhlým žárem šlehá - -Než, jak hrála ona! Čilý a přec klidnýobličej ten na rtech úsměv stále vlídný,a ta skromnost, jemnost, milostná ta něha!“

„Již ten oka blankyt samým nebem září!“vybuch mladý Limbak s roznícenou tváří.

„Mě pak -“ vece Globe, špoule do úsměchurety masité - „se nejvíc ruka líbí.Věřte, na rukách vkus nejlépe se tříbí.Mléková ta běl - stín růžového dechu -modrá žilek síť, jež sotva svítá koží -teplá přece pleť - tvar útlý a přec plný -prstíků těch něžných měkký pohyb, vlnný -políček tou rukou byl by rozkoš boží!“

Ale vážně praví Petr biskup na to:

„Dívka spanilá to v skutku tělem, duší.Stříbrem moudrých slov jí zvoní srdce zlato,cos jak vanot křídel andělových tušína blízku jí člověk, jak dech nadzemnosti,jakýs majestát ji tichý obeskvívá,veleba to něžná nevinny a ctnosti,a ves dobra vděk se v cudném oku skrývá.“

Vládce naslouchá těm slovům. Úsměv blahýpohrává mu rtem, zář slunná plní tahy.Pojednou pak zvážněv, praví tlupě hostí:„Nyní zábavě vás volné zůstavíme,hosté vážení. Ku krátké pobožnosti,k poslední se tajné radě vypravímea jak bůh nám vnukne, rozum, srdce hnutí,zjevíme vám po té svoje rozhodnutí.“

S chotí spanilou tu odved’ Čechů vládcehrstku panstva jen, své přední tajné rádce.Někdy ptáčník vězně svoje opeřenéklecí, prostrannou sic, houfně uzavřenéve volnější žalář světničky své pouští;tu aj! různéptactvo, sdružené tam těsně,vyhrne se z vazby pestrobarvou houští,po prostoru širém roztýlí se plesně,volně vzpíná křídla, očkem blýská blaze,kutí, co se právě každému z nich líbí:ten tam drobty chleba zobá na podlaze,onen pérečka si nade římsou tříbí,tamo párek jiných škádlivě se stíhá,každý pěje, tiká, štěbetá svou notu,a kol jizbicí se šumný oblak míhábílých, žlutých, rudých křídel ve třepotu:Podobně, když pouto přísnějšího řádukrále odchodem se smeklo, širou sínívolnější ruch nastoup’ jarošumnou vládu;čilejší tu život rozproudil se nynípestrou směsí postav, hlasitějším šumempo prostoře celé; ctihodným zde tlumemstarců zástup vážnou rozmuvou se baví,hlavinek tam dívčích květný záhon smavýmotýlů roj vábí, dvořící se juny,onde pěvec štíhlý v pyšném paní koleprobouzí své loutny stříbrozvuké struny,jiní dosud sedí při lákavém stoleu číší, jak včely u medové rosy,neb tam k růžolícím, boubelatým dětemsladké Pomony lnou jako mlsné vosy,zde se vtipy rojí usměvavým retem,hra tam jiné poutá - ale mnohé očik síně vchodu často napjatě se točí.

Leč pan Strange bloudí neklidně tou směsípestrou, ševelnou. Sem kvapě, tamo zaserozhlédá se pilně, zda mu svitne kdesiperlová ta hvězda v měkkém hnědém valse.Ale marně pátrá - nikde stopa děvy -a sál bez ní smutným, pustým se mu jeví,jako květný ráj, když slunce ve mrakavě.

K soudruhům se vrátil. Tito mluví právěs Černínem o vděku prchlé jeho víly.

Táže se pan Globe,: „Jaké její jméno!“

„Drahomiř,“ kmet praví po rozpaků chvíli.

„Pěkně slyšeno, hůř bude vysloveno:Dar - Drag - mír.“A směšně kroutíGlobovi se rtové pod nezvyklým slovem,které jen divněji se mění a moutína jazyku vzdorném, při pokusu novém.

Na pomoc mu Limbak vyrazil: „Dark - Dagmar!“

„Ano,“ nadšeně v to Strange zvolal, „Dagmar!Dagmar, denní panna našich dánských zpěvů,Dagmar jméno právě pro sličnou tu děvu!Dagmar, dítko světla, červánků a zoře,jitřenka, co plaší světa tmu a hoře - -“

Náhlý vůkol šum. Všechny zraky poutá k soběpanoš dvéře silně otevírající -rpzletly se - sálem ticho jako v hrobě -slyšeti zvuk varhan v dáli zmírající.A hle! nyní vchodem v panovnické slávěPřemysl se zjevil.Ve královském hávělepořasém vyšel jako slunce skvoucí,záře zlatem ryzím od hlavy až k patě.Královna pak sličná vedle něho jdoucís lící milostnou, ve stříbrotkaném šatě,podobá se luně, když nad hory vzchází.Než aj! mezi nimi - - Zda to vyprovázíjitřenka je luzná v rosné mlze sněžné?Jaké zjevení to dívčí čaroněžné?V bělostného roucha lehké, vzdušné přízi,plné démantků, jež v záhybech té řízytřpytí se jak rosa v řásních růže bílé,zjev ten lehounce se chvěje hlavu chýlek ňadru vábnému; zrak stinná řasa kryje;obličej sám bled jak růže sněžné lupenv roji kadeří, jenž v hojné mráčky skupenchmurou hnědou kolem luny té se vijena ramena, k ňadrům; nad milostným čelemkadeře ty spíná stříbro diademu;vínku z lilijí má tvar; na jeho lemurosa démantů hrá v mihu čaroskvělém.

Pan Strange - ach! - co v nitru tvém se děje?Zdale vidina, jež tam se luzně chvějev libé záři hvězdné, v nedůtklivém lesku,k nížto pohlédnouti sotva troufáš sobě -zda to děvice, jež přede chvílí k toběsmavě klonila se přes šachovou desku?Vidí zrak - než duch se přesvědčuje s tíží -Ona děvice tak blízká byla, blízká -Ale zde - ach! - propast bezedná se niží,tisíce tu mečů plamených se blýskámezi ním a děvou, která tamo záříjako kněžna světlá - jíž on charou tváří,oslněn se sklání trůnu na podnoží -jako vidmo nebes, jasný seraf boží!

Kolem kněžičky se hejno pážat čilýchhemží v milolícím, leporouchém sboru,jako motýlků roj modrých, růžových, bílých,veselým když tancem zdraví jitřní zoru.Dva jí vlečku roucha bělostného zvedlijako sněhu závěj za mladičkou jedlí.Jeden v předu kráčí; obličej mu svěžívlasy vroubí zlaté, v čele zastřiženy;polštářem jsou ruce útlé obtíženysametovým - hle! skvost jakýs na něm leží.Na třesavých dlaních polštář blankytavýkolébá se lehce; pohyb tento hravýprstýnek tam jeví v mihotavém třpytějako luny skvoucí srpek na blankytě.

K Dánům král se béře. Jeho ruce, očis otcovskou se pýchou po kněžičce točí;

„Hle, zde Markéta, dceř naše milovaná.Již vám známa nyní. Jako kvítek čistýlilie, když na něm utkví záře ranná,slunci otvírá svůj kalich bělolistý,vláhu noci střásá v roztouženém chvění,měsíční běl snivou v úsměv zlatý mění:tak se její duše proměnila blazesladkým poselstvím, jež přeletlo k ní z dáli;od klášterních stínů k jiné skvoucí drázeobrátila mysl k Valdemaru králi,jehož zářný obraz, ač jí známý pouzez matných štětce barev, z nejasných jen zvěstí,rázem naklonil ji vroucí jeho touze.Ráda svolila, s ním spojiti své štěstí,jemu býti chotí, lidu jeho matkou,opustiti s vámi domovinu sladkou.Ale po zvyku se v tiché době tajíc,šumu dvornímu se plaše vyhýbajíc,žádala, by v rouše dvorní panny prostépoznati vás prve ssměla, vzácní hosté,sama nepoznána. Splnili jsme přánídětinné. Než ejhle! její pravá cenasvitla vám, ač chudou clonou zahalena.A duch náš se kochal v tajném zaplesáníchválou nadšenou, jež ze rtů vašich znělak uchu našemu: jsouc dvořance jen vzdánadomnělé, bez lichých cetek, nehledánapřímo ze srdce vám jistě vypučela.Troufáme již nyní, že ta perla naše,kteráž okouzlila umné zraky vaše,zalíbí se plně vašemu i pánu,skvostnou zaplá zdobou na prestolu Dánů.

Milý pane Strange, ty za svého králevykonal jsi švarně námluvní tu cestua zde - věren vlasti obyčejům stále -v šachy svatební jsi zahrál o nevěstu;vítězem jsi vyšel z boje líbezného:tento prsten vyhrál jsi - pro pána svého.“

V odvět ladí Strange rety rozechvělé,výmluvný však jazyk zdá se spoután cele.Jako bez duch zírá; lehce jen se chvějílepé rysy v divně bledém obličeji.Náhle před kněžičkou na koleno klesás čele pochýleným; za ním druzí Dáni;Petr biskup jenom s povypjatou skránívelebně se týčí, ruce k nebi nesa,pod kadeří bílou jaře oko svítá,nadšeně ret zprávu Přemyslovu vítá:

„Budiž velebena vůle nad oblaky,davši královnu nám, jejíž srdce věnemnese Valdemaru cností poklad taký!Dagmar jsme ji maně pokřestili jmenem,Dagmarou nám zůstaň! Libosmavou Zoří,kterou jasný den se Dánsku povynoří,kterou na Kanutův mocný trůn se vhostísláva s rajským vděkem, síla s milostnostízáříce kol kolem široširým světemve sdružení vroucím krásy nevídané:Nechť ten sňatek jitrem zlatých dob se stane,dařících vlast moji štěstí jasem, květem!“

„Amen!“ vládce zvolal. „Však již, hosté milí,vstaňte! Pane Strange, sáhni ku polštáři,z něhož svůdně tak ti zlatá výhra září!Aj, což’s náhle vážný tak, ba zasmušilý?Či snad přemítáš, jak’s málo vyhrál sobě,s výhrou pro jiného v jedné prohrav doběsebe samého, stav poddaným se celesoupeřce, již v boji udolal si skvěle!?Nikoli! Tvůjpohled výmluvně mi věstí,že rád ze srdce to poddanství chceš nésti.Nuže, královnu svou příští pod ochranupřijmi již a provoď na severní stranu!

Markéto, již dráha zářivá ti kynev daleký kraj cizí velkým za úkolem.Nech, ať na prsa tě otec ještě vine,v nichžto válčí pýcha s rozloučení bolem!“

Jako v dubnu vichrem útlá bílá břízapřimknula se dívka k mocným ňadrům králi;jako perutě ji ruce obepjaly,s nichžto kanula až k zemi skvostná říza,tak že na chvíli jak ve oblaku zlatémzmizela pod řasným, zářivým tím šatem.Obejmul jiprudce, zulíbaljí líci,v čelo jí pak složil ruce žehnající:

„Budiž s tebou, drahá, moje požehnánía s mým naučením provázej tě všade.Zůstaň bohabojnou: nadzemské jen vlánív žití bařinu květ čisté krásy klade.Do hrobní až noci světa zmatek čirýozařuj ti ladně svatá hvězda víry!

Čest buď tobě poklad cenou neskonalý,ji braň sobě statně posledním až vzdechem!Dbej, ať její zář ti nikdy nezakalíani skvrny stín, ni hana lehkým dechem:nade všechen půvab cudný vděk je ženyjejím čistým leskem libě ozářený.

V oddanosti vroucí uchystávej mužipo trampotách vlády krbu tiché vnady,však i na trůně buď důstojnou mu druží,břímě koruny s ním sdílej, skytej rady,účastí svou vřelou vzpružuj každou snahuna oslavu říše, k poddaného blahu.

Nezapomeň nás! Než v lásce také vřeléobjímej lid onen, novou domovinua hleď podmanit si jejich srdce celé.A kdy o tvé cnosti, lahodě tvých činůrozletí se světem blahošumné chvály -vlast a rodiče tví zaplesají v dáli!“

Celuje ji znova, k choti své ji veda.Klesající dceru kněžna v lokty béřea líc její k dívce nakloněná, bledá,slzu za slzou jí roní na kadeře.Mluviti chce, ale krásní rtové jejíbez hlaholu jenom třasavě se chvějí.Tak tu stojí mlčky skupení to tklivé;slyšeti jen vzdechy, štkání žalostivé.

I kol síní širou vzlykot přidušenýozývá se. V pestrém hlav těch vlnobitína půvabné tváři mnohé dívky, ženykrůpěj pohnutí se jasnou hvězdou třpytína pablescích slunce. Takto v ranní zořirosné démantky po květném sadě hoří.Králová teď tlumí žaly své a dceřiruce žehnající sklání do kadeří:

„Budiž s tebou, drahá, moje požehnánía s mým naučením provázejk tě vezdy!Andělel buď míru, dobra, slitovánína trůně, kam zvou tě blahopřejné hvězdy,obestýlej měkce cizí dalnou zemia ves její národ lásky perutěmi.

Slíbej každou vrásku z čela manželova,plaš mu péče z mysli, mírni jeho hněvy,pro každou měj bídu pomoc, těchy slova,nepropouštěj žádné hoře bez úlevy,a též tam, kde právo tasí čepel mstící,vině milostivou budiž přímluvnicí.

Lehčí břemena, jež lidu šíje hrbí,hleď, ať robotníkům prací uondanýmchleba dostatkem vždy kynou tiché krby,nabádej i chotě, nechať ku poddanýms otcovskou se chýlí láskou shovívavou,jako ty jim budeš stále matkou pravou.

Nezapomeň na mne, jako tvoje mátivroucí upomínkou k tobě, dítě zlaté,do dálky tam denně bude zalétati,prosíc nebesa, by v míře vrchovaténa hlavu tvou sladkou dštila štěstí růžea vše nejkrasší, co žití skynout může.“

Křížek ozdobný, jenž za ňadry se kryjena tkanici zlaté, snímá s bílé šíjea jím něžné hrdlo dceři obestírá.

„Přijmy tento božský symbol umučení,ostatky jenž svatých ve svém nitru svírá,v upomínku na mne, moje naučení.Až se kolem tebe shluknou roje pečí,křížek ten je spasným rozeplaší svitem,až ti duše zalká v nitru žaly zrytém,křížku toho síla zázračná ji zléčí.On tě bude sílit pokušení dobou,on tě bude chránit před nepřátel zlobou.Když jej budeš líbat, pomni, že tvá mátitisíckrát jej vroucím celovala retem,a můj duch pak bude družně kolem vláti,s tebou vznášeti se nad pozemským hnětem.“

Chvíli matka ještě dceru v loktech třímá,slzí k její vroucně přitulené hlavě.Za ruku pak lehce dívenku král jímáa ji odevzdává četě hostů, pravě:

„Zde již pro dánského vládce ruce vašísvěřujeme poklad, nade vše nám dražší.“

„Zdráva budiž Dagmar!“ Limbak volá mladý,„zdráva kněžna Dagmar!“ druzi jeho za ním,„zdráva! zdráva!“ šumí českých pánů řady,„zdráva!“ zvoní ze rtů dívenkám a paním,které k Markétě se hrnou v čilém chvatu,polibky a slzou pokrýt naposledyruku milenou neb aspoň lemy šatu,naposledy ssáti slzavými hledyluznou podobu. „Buď zdráva!“ hučí dálebouří sterohlasou po širokém sále,v chodbách, kde se tísní služebnictva tlupy,a jak dalný šumot zbouřeného mořeozvěna sem duní zdola, kde se kupílidu pestré davy po rozlehlém dvoře.

A v to na pavláně vratkém hudců kůrymísí trub a kotlů břeskný hlahol shůry.