VI. Mořská žena

Útlý střevíček ze zlaté látky,na níž blýská velký drahokam,nádherné kolébky oblouk vratkýbez únavy houpá sem a tam.A máť zírá láskyplným zrakempod sněhových krajek řasný lem,kde jak andělíček pod oblakemdítko usmívá se blahým snem.Při tom jedva slyšně rtové jejíkolébavku prostomilou pějí -cizí slov je zvuk i nápěv sladký,neznají tu píseň dánské matky.

Ale ševelem těch rodných zvukůDagmar uhýčkává duše muku,prchá z tísně přítomnosti zpětv dálnou vlast a rozkoš zašlých let,kdy ta slova ze rtů roditelkynad ní bzučela jak rajské včelky,kdy zrak smavý zavíraly dítkuverše ty jak prška zlatých kvítků.

Zde kýs démon stále, hubič blaha,temnou rukou v osud její sahá.Chotě oderval jí vírem války,dal jí v kruté ruce nevděčníka,a když odražena zrádce dýka,když choť milený se vrátil z dálky,když pak lásky jejich kvítek skvostnývzpučel před mateřským okem blahým,poznovu ten osud nelítostnýstanul mezi ní a mužem drahým.

Onen stín, jenž lehce mih se v duchu,hned jak jméno kněžny ze zámořínejprve jí zazvučelo k uchu,a když prvně na supavém ořishlédla amazonku svůdných lícípo králově boku cválající -stín ten brzy zhoustnul v těžkou chmuru,nesoucí jí bouří strastí dravých.Granátové poupě retů žhavých,zjevující zářných perel šňůru,opojivě vábné zřítelnice,jako skvoucí hvězdy jižní noci,Valdemara prudkou čaromocítáhly v okruh sličné kouzelnice.

Časem unikal z těch mrzkých žárů,střásal záhubné ty očary,zamítaje svůdnou Berengáruprchal v náruč tiché Dagmary;ale brzy v čarodějky slujzpět jej táhla neúdolná sílaa zas před vítězný povoz svůjrůžemi ho spjala jižní víla.

Tak i nyní v mrzké lapen sítěValdemar na Skanderborgu hradu,kde kol sebe Teja luzné dítěvykouzlio půvab rodných sadů.S věncem růží hlava rozmařilcespočívá tam na hedvábném klínu,an prst amazonky, nechav jilce,k toužným zvukům ladí mandolínu,s ní tam zírá na sedání skvělá,veselí je bujný kvas i hon -zatím co zde žena osamělátiší srdce zrazeného ston.

Dětský hlásek zbudil kněžnu z dumy.Rychle uklání se v kolíbkua pláč ústek rubínových tlumíhustým deštěm vřelých polibků,do náručí bere pacholíčka,k srdci vine jej a hladí, hýčká;rusou hlavičku jí utišenklade na rameno, ale sensklížiti mu nechce bílá víčka.

Dagmar píseň miláčkovi pěje,spěchá pro květy a pro pochoutky,do klína mu snáší třpytné loutky;než cos jiného si děcko přeje:pohádka jen chová pro ně vnadu.

Matka do pestrého bájí saduhříží se a svému poupátkupřináší tu prostou pohádku:

„V šerém hvozdu, plném květné vůně,kníže Hřib vlád na mechovém trůně.Moudře kraloval on v říši huba po čase Ryzci, svému synku,slavně zajel pod sousední dubpro nevěstu, kněžnu Holubinku.

Kněžic ztepilý ve zlatém havuskvěl se hrdě ve dvořanů davu;Holubinka tichá, skromná, milák jeho boku blaženě se vila.

Ale srdce Ryzce bohatýrazmítalo se prudkým nepokojem:vábila ho cizí dálka širá,toužil proslavit se chrabrým bojem.Vyjel dobývati cizí říše.Komonstvo jej provázelo skvělé:Oříš zástup manů vedl v pýše;štíhlý Kozák s temnou přilbou v čelestatně kráčel; za bronzovým štítemBorovík plál havu zlatým třpytem;Žampion též v jasném oruží,kolem šíje řásné okruží,s Klouzkem, Chorošem si vedli švárně -těžko věru říci jména všech,již tu v řásných pláštích, biretech,bílých, modrých, pýřících se žárně,v různotvárných přilbách, různém havuvydali se s princem na výpravu.

V zámku Holubinka utírá sikrůpěj za krůpějí z bílé řasy,ale kralevic se vesel béřepo hebounkém mechu v lesním šeře.

Motýl udiven po vojsku točíkřídel zlatotkaných pestré oči,jahůdka si plaše lupen stelepřed panenské líčko uzardělé,ale ptáček na bělostné břízcevaruje před zpěvem prince Ryzce:Nejeď dále! vrat se, králeviči!Kněžny velmocné říš tu šírá,valný voj se proti tobě sbírá,zajme tebe, vojsko tvoje zničí.Již se proti tobě v zápas lítývojsko kněžny Muchomůrky žene,mají přilby krvavé a štítyv toulech šípy jedem napuštěné.

Neposlechnul ptáčka kníže smělý,v bitvu letěl s bohatýrským plesem;marny byly jedovaté střely,rozprášil voj hrozný širým lesem.Pyšně bral se vítěz rekovnýv sídlo Muchomůrky, královny.

Smaragdové kapraďové stonkyvějířů svých jemných oblouk řásnýsetkávají v palác čarokrásný,ozdobený lazurnými zvonky,a v tom vzdušném zámku zakletémkněžna trůní ve měňavém šatuz nejdražšího kmentu, ze šarlatu,drahokamy hojně posetém.Koruna jí rubínová zářís čela bílého a půvab tvářísvítá pavučinou muselínu.Otrokyně Čirůvka a Špičkavějířem jí ovívají líčka,linouce k ní libé pršky stínuparasolů zlatých jemným kyvem.Žasl Ryzec v nádhery té klínu,v sterých vůní dechu opojivéma když vysvitly mu zpod závojepurpour lící, hrdla sněžné jasy,povzdechl si: Jaké divné krásy!Takých nemá Holubinka moje.

Kouzlo tajné ze všad vane k němu,čarovná jej opoutala síla,sklání hlavu k jejích šatů lemua zlá pěje Muchomůrka víla:

V suchopáruzářím nachem zhoubných žárů,předu nítěmocných čárů,polapí těa můj dechskolébá tě v luzných snech.Polož hlavu do podušky,rytíři můj spanilý -chytám, lapám zlaté mušky,pestrá křídla motýlí.

V čarném spěchuuspím všechno kouzlem dechu,srdce štěstí,duše těchu,hvězdné zvěsti,viny stín -všechno uhýčká můj klín.Z těžkého snu neprocitne,kdo se ke mně nachýlí -chytám, lapám vážky třpytné,pestrá křídla motýlí.

Hravé třpytyčaruje můj proutek hbitý;na mém retusvaté city,křídla vzletua bůh sámkouzelné jen hůlky klam.Málo Muchomůrku mate,kdo z té hříčky zakvílí -chytám, lapám mušky zlaté,pestrá křídla motýlí.

Kněžic v šeru kapraďové síněpevně spí na Muchomůrky klíně,snad již nikdy z čárů neprocitne.A když zajdeš v lesa stinnou hloubi,uvidíš, jak rosné slzy třpytnébílou řasu Holubinky vroubí.“

„Smutná, divná pohádka - chci jinou,“k matce ručky prosebně se vinou.

„Ah, ty’s poslouchalo, zlaté robě,do konce? Nuž jinou povím tobě -“

V tom se zdola ozval ryk a šum,Dagmar oknem vidí lidstva tlum.Sličná Kristina se jeví v kobě,věstíc kněžně o podivném plenu:Lid sem vleče v radosti a zloběpolapenou v moři vodní ženu.

Žasnouc, tázavě k ní Dagmar vzhlédá.

Družka vypravuje: „Mořem plulana lodici kouzelnice šedá.Nad ní plachta tříhranná se dmula,jevíc čarodějné znaky steré,vetkané do příze plátna šeré:květy, báječný jež rodí luh,hvězdy, luny srp a slunce kruh.Divné řezby plnily bok lodia příď nesla obraz čtverhlavýhroznotvárné jakés obavy,jaké pekelná jen tůně plodí.

Dánští lodníci jí v dálce shlídlia hned za ní pustili se v let.ona prchala jak běsů křídly,aůle náhodou jí na ústretjiné loďky pluly. Mořská ženazevšad stihately obklíčena,hrozivě zatřásla pěstí na něa jak bleskem slétla v zápětí,s jakous divnou soškou v objetí,s hrozným chechtem do kypícísláně.Avšak lodníci za bílé kšticevytáhli jí z vody na palubua nechť bránila se jako lviceostřím drápů strašlivých a zubů,připjali ji ke stožáru lanem.

A tu žena bezmocnými vzteky,s děsnou jiskrou v oku potrhaném,slova neznámá i hrozné skřekyvyrážela ze rtů, plných pěny.A hle! vlhký živel spřátelenýposlušen byl vědmy zaklínání:Spokojenou dosud mořskou plánívzepjaly se vlny nestůrné,zahalily mrak, nebe lazurné,hromem zaburácel v mořskou vřavua blesk sršel drahou klikatou -Námořníci s vědmou zajatoustěží spasili se do přístavu.

A lid nyní do hradu ji smýká,zlostnici chce míti upálenu.Slyš ten křik!“

„Chci vidět mořskou ženu!“chtivě zaznělo z úst pacholíka.

Dagmar s ním se brala na terasu.Vstříc ji zazněl hlahol divých hlasů:„Lapili jsme čarodějku v moři,která bouřky černým kouzlem plodína zmar našich rybáků a lodí -nechať vidma na hranici shoří!Vytáhly jsme schráň zlé moci tejné,loďku pitvornou, na blízký břeh -ta své velitelce čarodějnénejlépe se hodí na zážeh.Rozštípáme pekelnou tu stvůru,ženu vmetem v prken klatých žár -rozprchne se v temnou kouře chmurustopa všeliká těch škůdných čar!“

V rozlíceném davu chátravákrálovně se jeví postava;zdá se v skutku zjevem z běsné říše.Tělo vyzáblé, stín těla spíše,s pletí do bronzova kalenousluncem, nepohodou, povyhlédározedranou vetchou halenou,v níž se jeví mnohá stopa bledávyšívané zdoby zvetšelé;hvězdy, květy, lístky jetele,jiné tvary divné, rozmanité,nití peřestou kdys v látku všité.V pustém neladu kol vpadlých skránína ramena vychrtlá se skláníbílý vlas, tu v copů zbytky spleten,tu jak v bouři sněhy horské změten;uschlá haluz lípy věnčí jej.Podivně od bělostné té změtiodráží se scvrklý obličejtahů příšerných, brunátné peti,do něhož jsou vryty strastí spáremhlubých, ostrých vrásek tisícejako runy na kamenu starém.Hustá obočí, na čele charémjak dvě hrstky sněhu visíce,stíní zraky, jež se děsně koulív ohni zlobném. Tak před kněžny videmdivná postat zmítá se a choulív poutech těsných, obklíčema lidem,který vztekle odevšad ji svírá,sem tam vláčí, škube, tupí, týrá.

„Pusťte, rozvažte ji!“ Dagmar velí.Rozkazu když strážci vyhověli,z davu jako lvice mořská ženavyskočila. Stojí před tarasemv plné příšernosti vytýčena,v cizí řeči laje dutým hlasem,jako když proud slují zašumí -přece smyslu kněžna rozumí.Ční tu starucha - zrak bleskem srší:a déšť kleteb ze rtů siných prší:

„Kleta budiž půda, na níž stojím,prokleta i s mrzským lidem svojím!Dravci hnustí, buďte kleti kleti -všichni vy a vašich dětí děti!

Klet buď rode zlodějů a vrahů,jenž’s mi zhubil bratry, dítky, vnuky,a mne vyštval s domácího prahu“do vichru a deště, hanby, muky!

Klet buď, národe, jenž s pouští hrobůučinil svou vlast, můj národ milýbídným stádem poradců a robů;jehož ruce v popel obrátiliháje, v nichž nám svatý šepot zníval,bohy skroušily, jež praděd ctíval,s nebem na rtech proklály nám hruďmeči pekelnými - Proklet buď!

Jak jsem žila šťastna v rodné chýži!Než ach! naše luhy cizí rojpřivalil se s oštěpy a kříži.Muže naše shltil marný boj,v naši zem se řítil vítěz klatýžehaje a vraždě, bohy tříště.Tu jsem vzpomněla na obraz svatý,který shlížel v lesní obětištěmnohé věky; pokolení mnohážertvy skládala tu k nohám boha.Ten se nesměl za potupné vřavyskácet pod kladivem cizí láje!Chvátala jsem do svatého háje,kde ten zlatý bůžek čtverohlavýtrůnil na omšeném balvanuv šerém taji lesních titanů.V dutý kmen jsem svatou sošku skrylaa krok obrátila v rodnou ves;ale hrozná zář mě zarazila;ve plamenech praskal svatý les,rukou vrahů zažehnut. Já spělanazpět k úkrytu. Dál šerem lesůobraz posvátný jsem unášela,řekou bředla, skalním na útesuv ukrytou se drápala sluj.Odtuď skulinami větví spjatýchtěkal zoufající pohled můjpo plameném moři hvozdů svatých,viděl rodné vísky plápoly,smrt a hrůzu v širém okolí.

Ó těch kroků neskonalé strasti!Cizince jsem zpupné zřela vlástikrajem drahým, v porobu a bíduvrhat chudé zbytky mého lidu.Zmlkal otců hlahol. Slávským dětemšuměla řeč cizí zvrhlým retem,tupícím svých otců mrav a bohy -zmíral v hanbě národ přeubohý.

Klášter vzpínal hrdé svity křížetam, kde stávala kdys moje chýše,a mne v lesích jako plachou zvěřukrývala skalní sluje šeř,já z té skrýše jenom z večeraplížila se v okruh lidských sídela kol známých lánů, stromů, zřídeltěkala jak noční příšera.Několik jen starců v nočním stíněvkrádalo se časem do jeskyně,by sepoklonili modle dědů.Ti však pomřeli a sama s nízůstala jsem v sluji ku posledu -božství toho kněžka poslední.

Ale vyslídili krutí mnišii tu nebohou ve skalní skrýši -v patách biřiců mi hučel hon,až mně ukryl skály mořské sklona tam, v chobutu jsa tichém skryt,stěžeň slávské lodice mi kynul -v ochranný svůj plášť ji tady vinul,osiřelou, pro mne Svantovit.

Svěřila jsem příští sudbu svojizvůli mořských vln a větrů vanu;zanesly mne v tuto kletou stranu,klesám trýzní v dávných vrahů roji.Nedopřáli, abych svoje hořenavždy pohroužila ke dnu moře,socha posvátná jen tam se kryjea mně vzteklý vrah své drápy ryjev bídnou, na smrt utýranou hruď,plivá do mých tváří. - Proklet buď!

Na královnu nyní bledou, chvějnouobrátila prsty kostnaté,zraky, blýštící se mocí tejnou,věšteckým jak ohněm rozžaté,a hlas její duněl z tůně hněvůjako dálný ohlas hromných řevů:

„Ty jsi královna té kleté země,budiž kleta s ní i tvoje plémě!Před mým okem, jež se kmity plníz věšteckého žáru Svantovíta,budoucnosti mrak se vlní, vlní -hrůzný obraz za obrazem svítá:Vidím strašnou Moranu - je blízkamladé krásy tvé - již dlaní chladnoutvoji teplou, měkkou ručku svírá -šij si rubáš, žertvo její vnadná!

A to pachole, jež tiskneš k sobě,hle! jak vzrůstá v libých cností zdobě,již se koruna mu v čele blýští -tu vše smrti kladivo zas tříští,tělo mladistvé tlí v temném hrobě.Vidímna tvém místě líticiv loktech muže tvého; jeho slávajak se v bídné trosky rozpadává;slyším okov jeho chřestící -Ha, jak děsným žárem zem ta vzňata!Otce vraždí syn a bratr bratra - -“

„Ustaň!“ kněžna volá. Do té chvílestála něma, hrůzou ztrnulá,jako břízka ve své říze bíléchvějíc se. Teď družce kynula,by zpět nesla do komnaty dítě,které ustrašeno ženy křikemk matce tulilo se hořkým vzlykem.

„Ustaň již! Proč na mne hřímáš lítě?“k zajaté pak promluvila jemně:„Pravda, královnou jsem této země,ale zrozena jsem v jiném kraji,v luhu vltavském, jenž národ chovátvému spřízněný. - Zdaž moje slovazvukem svým ti sestru nehlásají?“

Chvíli mlčky zírala k ní žena,příbuznými zvuky překvapena;ale již se znovu zloba nítía proud hrozných slov se dále řítí:„Ha, lid bratrský! On s katanypokrevenců svých se chtivě přízní,chladně zírá v pohled ztrhanýbratrů svých a mlčí k jejich trýzni.Proti nim se staví po bok vraha. -Ženo zhoubce mého plmene,v čelo polibkem tím znectěné,již ti ledový prst pomsty sahá!

Však i národ tvůj zlou sudbu pozná.Vidím slávy jeho žalný skon.Krve záplava se valí hrozná,z nížto hučí stotisíců ston;vidím jej, an s šíjí pod sekyroumarně rozhlíží se zemí širou,kde dlaň družná spějě na pomoc -děsná, dlouhá zahalí jej noc -troska pohynulých sil a krász moře,které pohltilo nás,bude smutně čnít ostrůvkem bědným -a pak s trpkým žalem vzpomenenešťastného bratrů plemene,v jehož zkázu zíral okem ledným.

Moje kletby, jek mých hněvů, bolůslyšela’s… Nuž, vel již drábům svým,ať má bytost sirá ve plápolurozplyne se v šerý, lehký dým,nad tou zemí, kde mi rodná chata,vlast a bratři, těcha víry vzata,vzhůru povylétne na oblohu,ve blankytné sídlo mojich bohů.“

Dagmar sestupuje s tarasuk ubohé. Zří zástup v úžasu,kterak ruce vztahuje k ní obě,a též sama divá postavažasnouc vzírá sličné ku podobě,jež k ní mluví slova laskavá:„Věř, že sdílím duše ve hluboku,ženo nešťastná, tvé hořké strasti -viz ty němé svědkyně v mém oku.I mé srdce spjato pevně s vlastí,i mně svata dědů závěť drahá.Věř, že strašný osud tvého lidužhavým spárem do nitra mi sahá.Umenšit jsem chtěla jeho bídu,vronit krůpěj těchy v žalů moře,paprsk blaha do propasti hoře.A co lásky hlas na vůli muže,co dlaň slabá v kole dějin zmůže,vykonala jsem. Ach, težko zvrátíženy sval běh toho kolesa,které v bezedno tvůj národ chvátí -zde ruk svatých přejte nebesa!

Dokud budu žít - Ach! tvoje ústavěstila mi blízký skon a v duchustín mi tajemný se plíží zhusta,hrouží srdce v lednou smrti tuchu,ale všechno skládám v boží dlaň -chci být lidu tvému přímluvkyní,v lásce vždycky pamatovat naň.

Chmura pohanství tvou duši stíní,ale spravedlivý je tvůj hněv,křesťanské an vaše zhoubce viní.Kdyby božské lásky blahý zjevbyl k vám svítal z láskyplných zraků,šťastni hledíce k té lásky znaku,dleli byste v církve svatém lůně,jak my péčí bratrů ze Soluně.Láska jesti přední zákon víry,který ze rtů Kristových k nám vane:láska k bytosti té svrchované,ježto neviditelná svět širývine v pláště blankytného lemy;láska k lidem, bratřím na té zemi.A kdo přináší tu lásku dvojí,sám jse křestěn v jejich svatém zdroji,ty dvě čarovonné rajské růže:zdaž mu srdceodoloati může?Kam šli s mečem vaši křestitelé,plemen zhaslých mohyla se zvedá,spousta trosek nivami se stele -však ti s láskou nepřišli - ó běda!

Ženo ubohá, mou přijmi ruku,nech, ať zmírním soucitně tvou muku!Chceš-li, zůstaň zde, pod mojí péčí.Snad tu zapomeneš zašlých běda žal pro vlast ztracenou se zléčí.Snad tu duch tvůj usmířen si zvykne,snad i ve tvůj ocloněný hledznenadání svit víry pravé vnikne.

Aneb chceš-li, pod mou záštitouvrať se v domov, je-li v této říši.Tam ti zříditi dám tichou chýšia v ní života pouť trnitoumůžeš skončit v bezpečí a míru,chovajíc svých otců mrav a vírupod mou ochranou. Nuž ukoj hněv,přijmi ruku mou, svá přání zjev!“

Za té řeči žena tváře chmurnézprvu odvracela, na mluvícípohledy jen upírala zpurné;ale brzy výraz těchco lícízměnil se; již zvolna tály,jihly,svit se kradl v obličej i zraka teď na nich temný hněvu mrakzcela rozplynul se v dešti vláhy,z oka pršící na drsné tahy.

„Přijímám tvou ruku, dobrá paní,polibek bych vroucí vtiskla na ni.Ty jsi jasné dítko hvězd. A toběmetala jsem v dobrotivou líckletby nejstrašnější v divé zlobě,věštbou hrůzyplnou hlaholíc!Ne, ta věštba byla klamným videm -dlouho žíti musíš k těše lidem!

Kdybys ty se byla objevilamísto lítých vojsk u našich prahů,snad by nyní v poklidu a blahuSlávů rodina tam Krista ctila.Řeči tvojí nerozumím zcela,ač je naší podobna. Však dušijímá to, co chápu; sladce v dušiznějí lahodná ta slova vřelá.Ale šedým vlasům v pohanunestopím svou skráň ve křestném zdroji;bohům starým věrna zůstanu,půjdu tam, kam předkové šli moji.Cizinkou jsme zde a v rodné straněnemám přátel již; jsem bez vlasti.Dovol však, bych pod štítem tvé dlaněstan si našla v Ranské oblasti.Pod Arkony troskou sklaní slujposlední ať slyší povzdech můjtam, kde křídová ta skála bílás hrobem našich těch a nadějíchmurou smutku skráň si obestýlánad pěnivou mořskou peřejí.Budu zřít jen hvězdy na nebesku,moře bude v moje dumy hřmíta ve svitu blesků, hromů třeskuunese svou kněžku Svantovít!

Klnula jsem, nyní žehnám tobě:Nech ti osud zlatou přede nit,mnohá léta v libých cností zdobě,hvězdo bílá, této zemi sviť,přízeň bohů nejkrásnější růžev kadeře ti stále zaplétej,budiž šťastna v loktech svého muže,poupě tvoje skvostně rozkvétej,moře citů sladkých plň ti hruď,strasti nepoznávej - Zdráva buď!“