VII. Dagmar umírá

Jaká divoká to honba vichří plání?Valdemar to letí, za ním dánští páni,jeho plášť se zdvihá jako peruť běsů,zoufalý zrak šlehem cípu zastírá;s ním hoch letí, jenž do Skanderborských plesůzprávu děsnou přines: Dagmar umírá.

Jarní luhy chmurou zastřely se králi,vše se halí smutkem, kam jen pozírá,lesy teskně šumí, vodou pláč se valí,jarní vítr kvílí: Dagmar umírá.

Před chvílí jej vnadil úsměv děvy cizí,vínem přetékalo číše zlato ryzí,kostky chřestěly a znělamandolína -lítost palčivá teď srdce rozdírá,neht se zoufale do nahých prsou vtínáa ret úpí k nebi. Dagmar umírá.

Nestačí mu páni, přes most u Gredstedupanoš Dagmařin jen letěl v jeho sledua když míhali se ve střelhbitém honětam, kde Randbölská se niva prostírá,panoš k zemi klesl s uštvaného koně,král jen letí dále - Dagmar umírá.

K Ribskému již hradu vichřicí se blíží,černě pozastřené město v žal se hříží,zvony lkají temně: Dagmar umírá;husté proudy lidu ke hradu se valí,na všech lících slzy, smutek neskonalý,a zní valný nářek: Dagmar umírá!

Dagmar umírá. Líc její v dumách leží,bílá jak ten polštář, jenž se kolem sněží;jedna ruka hlavu synka k ňadrům vine,smutné Kristině se druhá na dlaň šinea v houšť stolístek se noří její hledy,již máj lože její věnčí naposledy.Podál dvořané si zastírají lice,dvořanky se modlí, tiše vzlykajíce.I pak Lykke tady křečovitě svírábolem jílec meče v obrněnou ruku,za ním Globe slzy s tučných lící stíráa rtů divným škubem jeví srdce muku.

Pojednou se tlupa žalná rozstupujea zří s úžasem, jak přes práh do komnatyna kolenou vetchý kmet se pošupuje,s nepokrytou hlavou, oděn v bídné laty,kolem nichž se v bocích hrubý provaz vije.Do vyzáblých rukou svislá tvář se kryje,zřít jen lysou leb a kolem vpadlých skránívlasy sněhobílé; slyšet prudké štkaní.

Tak se vleče k loži Dagmařina skonu,k podlaze tam hlavu níží v bolném stonu.„Kdo jsi-?“ Dagmar šeptá. „Čeho žádáš kmete?“Odkryl tvář. V ní kněžna chvilku bádá zrakem…„Ty jsi -?“ Žasnouc praví. - „Ach, to jméno kleténevyslov! Nechť zajde nepaměti mrakem!Tento ret, lží sterých doupě, hoden nenírozvlniti svatý vzduch, jejž Dagmar dýše,dovol mi jen vzúpět prosbu: Odpuštění!V temno zoufalosti shlédni s jasné výše!“

Žádá královna, by nechali jí v koběsamu s ním; pak vstříc mu vznáší ruce obě:„Všechno, biskupe, vše z plna srdce rádaodpustila jsem. Leč sama břímě nosím,které svěcená jen ruka s duše skládá.Bůh tě semo vedl: slyš mou zpověď, prosím.“

„Já tvou zpověď? Já? Ó kněžno! hladov, žízně,bídný kajícník se skrývám do pustin;stěží poznala’s mou líc pod zrakem trýzně -a přec nelze střásti s duše tíhu vin.Tvůj zjev nebeský mi teprv zažeh víruv nitra temnotách, již hlásati jsem měl,a já nejbídnější tvor ve světa šírumám být knězem tvým - já světa vyvrhel?!“

„Viny sproštěn jsi. Než byť tvé nitro vřelokvasem nepravostí, jenom svatý třpytvíra moje vidí, jenž ti věnčí čelo:velikou tu moc, práh nebes odestřít.“

Zpověď biskupovi ševelil ret bledý,vinu největší mu vyznal naposledy:„Lásku k manželi jsem zachovala stále,on vždy ňader mých byl hvězdou jedinou -ale někdy přece od podoby králezalétal můj duch za jinou vidinou.Na obličej mrtvý pohledla jsem kdysi,na tvář panice, jenž cedil za mne krev -odtud najednou ty bledé, ztuhlé rysyzřela jsem, těch zaschlých očí truchlý zjev.Mnohdy před mým zrakem, bdícím v noční hlušimrtvý Strange stínem tajemným se mih’a stesk divné touhy pozachvěl mi duší - -Nejvíce mne tíží tento skrytý hřích.“

„Anděl jsi,“ kmet vece, „vzlétáš k nebes týnukřídlem křišťálovým, v němžto není stínu.“

„Zůstaň, biskupe, ať poznovu tě smířímroucí ret můj s králem.“

„Nech mě jíti jen!Nazpět v pustinu chod kajícníka míří;ale slovem tvým jdu šťasten, očištěn.“

Jedva odstoupil, král vešel v kobu chvatem,s lící rozrůzněnou, s pocuchaným šatem.

Valdemar spjal ruce: „Odpusť, Dagmar drahá!Celá duše na rtu mém se tetelí:Tys jen mojí hvězdou, čistým zdrojem blaha -a teď ulétáš mi, strážný anděli?!Klnu vášni liché, v ňadru žhavou lítost;zůstaň mi, ach zůstaň, jediná tys bytost,jež mi jasní život hříchem setmělý!“

Dagmar obejímá klečícího krále,povznáší jej k sobě rukou chladnoucí.Polibek vtisk retů bledé na korále,celuje jí slzy s tváře vadnoucí.Kněžna šepce k němu: „Jestli na tvou dráhuz mojich očí slabý paprsk blaha vnik,dosti mám. A tobě já na smrti prahuza každý zjev lásky vroucí skládám dík. -Mého sirotka veď ku pravdě a cnosti - -Berengaru - duch můj ach! zlou tuchu hostí,že strast přinese tvé říši do vínku -,zkoumej, zda vděk těla chová duše krásu,učiň pak po radě ducha, srdce hlasu -a mně zachovej vždy tichou vzpomínku.A teď - cítím, že se smysly moje kalí -vládni v míru zlatém - miluj chudý lid -a buď -“ náhle smrtná bledost tvář jí halí,ret se třese, mlhou zastírá se vid;ale silou duše přemáhá tu mdlobua hlas její zvučně, dojímavě zní:„Jediné jen slovo, posílám je z hrobu,svoji úpěnlivou prosbu poslední:Nad ostatky Slávů vznášej vlídnou ruku -nad ubohým -“ zmlkla, z prsou dral se ston,ještě „otec“, „matka“, „vlasti“ v matném zvukuzaznělo a ruka z řásných ňadra clonvyňala dar matčin, křížek v jemné zdobě,vroucně přitiskla jej na třesavý ret;ke vchodu pak ruku vztáhla, přejíc soběvšechny milé tváře v posled uvidět.

A když vrátili se všichni do komnaty,Dagmar vznesla ruce, jak by žehnat chtěla;poklesly však mdlobou těžkou obepjaty,bledost smrtelná se lícem rozestřela.Ale v jasné rysy milokrásné tvářecosi vkrádalo se jak hvězd jarních záře,jako zlatý motýl úsměv na rty sed;kamsi do daleka v libé ztrnulostiupíral se sladce zamlžený hled,viděl různé stíny blahé minulosti:viděl údol známý, věží valné davy,v jitřní mlze řeky stříbroskvoucí pruh;nad ní klonily se milené dvě hlavya zvuk řeči sladké zvonil v její sluch.

Protrhla se zase z líbezného chvění,matný její pohled ke vchodu se pjal:ozvalo se tamo chvatných kroků zněnía hoch štíhlý, sličný přes práh vrávoral.V Randbölském on luhu klesl k trupu koně,pěšky k Ribe spěchal ve zběsilém honě.Poprášen a zedrán, lapaje dech stíží,panoš Dagmařin se tlupou prodírá,k loži zdrcen klesá, v pelesť čelo nížía štká usedavě - Dagmar umírá.

Dagmar umírá. Zas tajemný sen blahýkmitem hvězdojasným zdobí její tahy,ale zraky spjaty, brva jen se chví.Ticho v komnatě; vzdech jenom vůkol vane -máj v tom z venčí, s větve květem obsypanérůži mroucí poslal zpěvné poselství.

V perličkách těch zvuků celá duše taje,neslyšel tak nikdo ptačí hrdlo pět,rokotá ten ptáček, jak by s větvic rájehvězdnatých byl sletěl na ten bídný svět.Utichnul. Než poslyš! Zdá se, jak by nynízašumělo velké křídlo andělaa zvuk čarovný zní tiše, libě síníjako zvonky rajské - Dagmar umřela.

Před skonem se lehce ruka její vzneslaa jak poslední lesk žití v oku zhas,panoši, jenž klečel vedle lože, kleslatuhá v kadeřavý, zlatorusý vlas.Na rty korálové, na bělostná líčkas libým úsměvem se snesl věčný klid;odletěla bílá, tichá holubička,po níž toužit bude věčně dánský lid.