Přízrak

Když hluboká se klonínoc v Katalaunskou pláň,tu mračen dav se honípřes bledou nebes báňa v obrysech té mrakavyzříš mihotavé postavy,zříš mečů, kopí matný leska slyšíš hluchý šum a třesk.

Ze spousty hrobů valnéto ještě v pozdní věkjak ohlas bouře dalnézní dávné bitvy jek,to válčí v říši vzduchovénesčetných hrdin duchové,jež hrozná seč tu sklátila,když s římem střet’ se Attila.

Mrak zacloňuje lunua v přízi pochmurnézříš divné zbraně Hunůa hlavy nestvůrné;zde orel křídla rozvíjínad mrtvou římskou legií;tam bouří vzduchem Franků voja mračno Gotů letí v boj.

Zbraň vzdušnou stíny páží,štít nesou z oblakůa zuřivě se srážíroj mlžných přízraků -Tak nad bojištěm dávných dobplá z mohyl dosud plamen zloba v širém nebes obvoduvře divá bitva národů.

Však podál kruté sečeve vzdušném prostranstvíbez boje, v pochvách meče,dvé zástupů se chví.Jich ruce nebes pomstu zvoua bolem roucha, vlasy rvou,z úst vichřicí jim sténá zpěv,v němž víří žal i stud i hněv:

„Nás nepoudil v ty lányžár pomsty, slávy chtíč,než jedny Gotů ránya druhé Hunů bič.My nevedli boj hrdinnýve vlastní při, štít otčiny -než za věc krutých vrahů svýchkles’ dav tu rabů slovanských.

Sem, nástroj cizí zloby,nás hnala cizí pěsta v bezejmenné hrobynám nezní slávy zvěst:jen bol a hanba volá z nich,že pro svých škůdců zisk a pychjsme do nečestné mohylyzde bratři bratry sklátili!“

Za noci tmavé, burnémě nesl teskný duchna křídlech dumy chmurnéna Katalaunský luh.Já viděl onen děsný zjeva slyšel onen strastný zpěv,hruď pronikl mi duchů žala ze rtů těžký vzdech se dral:

Již, nebe, moje plémědost zakusilo běd -ó nedej, by zrak zemězas obraz děsný shléd:by lid můj cizím bičem štvánzas kráčel na krvavý lánsvé bratry sklátit do hrobua sebe v tužší porobu!