Písně otroka — XIII.

V bázni boží na rohožišedý rab si hoví syt,za svůj hrnec ztuchlé rýžeponíženě důtky líže,jimiž tisíckrát byl zbit.

Za posměchu tretu z plechuna hruď zavěsil mu pán,a náš dědouš v dětské pýšenad námi pne hlavu výše,že je rabům za vzor dán.

„Dvé jen v žití hvězd mi svítí:pána mého čest a zisk;za to vizte! na otrokaz přejasného Jeho okapaprsk přízně vzácné trysk’.

Jak se tělo blahem chvělo,slzou štěstí vlhnul zrak,když mi na šíj rabstvím křivouvlastní rukou milostivouzavěsil Své přízně znak!

Díky vroucí, přehoroucíhrudi slastně zavlály,když jsem pochýlit směl k zemičelo v Jeho šatů lemy,zulíbat Mu sandály.

Vůle boží za podnožíurčila nás Jeho pat;pějme hymny k Jeho chvále,a kdo neplazí se stálev prachu před Ním, budiž klat!

Kéž mé tělo kdysi stlelopod stopami Jeho drah,pode prahem k Jeho kobě,aby šlapal ještě v hroběraba Svého prach!“