Písně otroka — XVI.

Jest leckde volnost pouhý hlahol slovaa svoboda jen hluchý, prázdný zvuk,leč u nás prociťuje denně znovato heslo bouřlivý všech srdcí tluk;kam zrak se upne, plamenem je psánoa kol dokola věčným zvonem zní,je prvním naším vzdechem každé ránoa večer modlitbou je poslední.

Když v dálku bez mezí nás vábí mořea volný vítr vlas nám rozvlaje,když na obzoru kmitne hříva oře,jenž uzdy nezná, stepí těkaje,když hrdý orel před námi se vznesea křídlem zahrá v modré výsosti, —tu ruka vzpjatá poutem pozatřesea rtové zachvějí se: Volnosti!

Ó volnosti, jak divukrásná bájek nám luzně šumíš z časů daleka,jak matný ohlas ztraceného ráje,jenž dřímá ztajen v srdci člověka;a duch náš s poutem srostlý jedva věří,že víc ta zvěst než snivé zkazky plod,že bylo pravdou, co se v dálce šeří,že býval kdysi svoboden náš rod.

Tys klonila se děcku do pohádkyjak zářná víla s hvězdnou čelenkou,když děd mu čítal starých kronik řádky;tys byla pravou juna milenkou,tvůj slunný zrak se před ním stále míhal,tys byla dumou vzletných jeho chvil,on ve snách pro tebe meč lesklý zdvíhala ve snách pro tebe krev horkou lil.

Tys v noci rabství byla hvězdou muži,ač dalekou, ač nedostižnou, žel!Dum jeho tajnou, věčnou’s byla druží,všech jeho tužeb cíl jen v tobě tkvěl.Jak země zaslíbená z dáli kyneši sivé lbi, když nad okovem sní,a mihotavým leskem ještě splynešna mroucích očí zásvit poslední.

Ó volnosti, ať v doby rtech tvé jménozvuk plný ztratilo, kdys jasný tak,ať sobci zištnými je znesvěceno,již na svá tržiště Tvůj věsí znak,nechť na svůj prapor vetkali tě lživěi mnozí škůdci pravé svobodya ti, kdož sami znikli jha, zas divětvým jménem rdousí jiné národy:

My chováme tě v srdcích ryzí stále,nás učí znáti plnou cenu tvoudéšť poličků, na líci kleslé pále,ty dravé ruce, jež nám všechno rvou.Co denně šlehů surových nás švihne,co denně trnů skráně probodá,za každým duší obraz tvůj se mihnea z hloubi tryskne povzdech: Svoboda!

Ó volnosti, my denně z tvého rubutvůj poznáváme plný skvoucí vděk,v tom stonu hluchém, ve skřípotu zubů,jímž udidlo své hryžem’ celý věk;kdy po šíji nám šlape cizí pataa každý chám nás tupit, mučit smí —rty mlčí sevřené pod bičem kata,leč v srdci bouře touhy: Volnost! hřmí.