Písně otroka — XX.

Zas naděje mi v prsou klíčí, —lesk hvězdný hustou chmurou kmit’;zas pevněji se hlava tyčí —v noc padl svěží jitra svit:To slibné jitřní vzplání,té hvězdy těšný jasjsem zočil znenadáníve stínu juných řas.

Když nad skrání mu kadeřavoupěst zaťal strážce surový,hoch nezbled’ se skloněnou hlavoua nespjal ruce s okovy,leč hrdě vznesl skránia vzdorně oči zved’a v těch jsem z nenadánísvit nové doby shléd’.

To nebyl rabský pohled chabý,jenž zbaběle se chýlí v prach,kdy stačí dutek zámih slabýv ráz ubít krátký činu vzmach.Ve stínu mladé brvyten zrak se divě lesk’,jak blízké bouře prvýby z něho sršel blesk.

Mně vzešla útěcha z té záře,že předků stín v nás přece zbyl,že nevyssál hnět otrokářekrev jejich všecku z našich žil,že jiskry, jež jsme střehlivždy v duchu zjařmeném,se v srdci synů zžehlytím jarým plamenem.

Nechť palčivá i výtka sršíz těch zraků mladých v naši hruď,nechť na čas jejich zápal zvršíjen bídu naši — vítán buď!Buď zdráv, ty jarní blesku,jenž svítáš z juných řasa věstíš v noci steskunám brzké spásy jas!