Elegie nad záhubou Vinety

Ajhle! tam, kde pahorků těch řadak Děvanovy jasným vlnám spadás výspy volyňské, před dávnem letskvěl se Slávy čarovábný květ.Každý vánek, jenž ty vršky holé,pustiny ty smutné obletá,každá vlna, čeřící se dole,tesklivě tam šepce: Vineta!Vineta! les šumí v dálném kole,a kraj široširý v temném boleVineta! lká tiše, Vineta!Vineto, ty mořské vidmo skvělé,Volyni, měst perlo spanilá,jak jsi hrdě na těch výšin čeleve knížecí slávě trůnila!Pokořit se tvému půvabupřilétaly davy korábů,tísnily se šumně u tvých nohou;štědře sypaly ti do klínuspousty perel, zlata, rubínůa co skvostů září pod oblohou.Vídalas všech končin tovary:Klaněly se tobě stožáry,jež co jedle, bílé věčným sněhem,trčely kdys nad půlnočním břehemv divukrásnou záři severa;zdravily tě plachty cizotvárnékončin dalekých, kde z půdy žárnékypí bájných květů nádhera,vozíce ti v lodi širém lůněArábie klenoty a vůně…Nyní osiřel ten smutný břeha loď plaše vyhýbá se jemu —vaneť z pustiny té smrti dech. — —Možno-li, že všechna tato slávamžikem zhasla ve stín příšernýjako vzdušný přelud nádherný,jejž ďas mořský nad vodami tkává?!

Kde’s, o Volyni, ty hrdé Jumnepověstí? Kde žulový tvůj hrad,Jomsburg mohutný, jenž moři vlád’? —

Trváte jen v písni slavošumné!