Husita na Baltu

Hromu rachotem a vichru letemvozy Husitův se valí světem,vojínů v nich tváře opálené,žen i dívek prsy rozhalené;uprostřed tam kalich zlatoskvoucíbledý kněz hle ! tyčí ku nebesku —uhánějí jako orkán řvoucípři lomozu zbraní, bubnů vřesku.

Kmet je vede. Vlas mu bělí stáří,z obrví však jarý oheň září.Jako dóm, kdy již již v prach se boří,však v něm dosud věčná lampa hoří.Na čele mu šišák bleskem hraje:na hrudi se třpytí šupin řada,po pleci mu jako prapor vlajevichrem zdmutá, sněhobílá brada.

Ha! Již Baltu odvěké ty vzdoryřvou jim vstříc. Již bohatýrův zorys šedých skal se nad pěnnými valyjako mořští orli roztěkaly.Mužů šíje vzpínají se výševe vítězoslávě. Ženám hledybujněj’ planou, ňadra dmou se v pýše,slza kmetům ve vous splývá šedý.

Aj, tu vůdce: »Trup se loučí s duší,našel hrobu, jaký reku sluší! —Slavný hrob — tož skalní tato stěnanaše jednou, potom odcizena, —teď ha! naše v novém vítězství!Tu můj složte trup: dlaň palcát svírej,přílba blýskavá pak na temenivlasy vichrem rozervané sbírej!

Hlavu opřete, bych zíral, bratří,hrdě před sebe jak reku patří.I štít lesklý položte mi k noze —jak jsem sedal ve válečném voze;V sluch ať hučí Balt mi rozkypěnýjako bubny ku krvavé srážce,tak tu budu dlíti zkamenělý —věkovité slávy české strážce.« — —

V krátce skonal kmet a vedle přánína skalní mu hrob upraven stráni;V ruce palcát — přílba kryje tělo —tak tu dřímá bohatýrské tělo.Ve sluch Balt mu hučí rozkypělýjako bubny ku krvavé srážce,tak tu sedí, jako zkamenělýdávnověké slávy české strážce ! —

Hromu rachotem a vichru letemHusitův vůz nebouří již světem.Sláva kalicha již zbledla, zhasla,a pěsť hnije, Evropou co třásla.Však tam v dáli jeden posud sivýsedí Husita a hlásá světu,kam až druhdy český vítězivýve velebném zavlál prapor letu.

Štítem rozpuklým mu vítr hvízdá,na přílbu pták mořský staví hnízda,palcát halí mech a po krunýřiskalní květ své sporé zvonky šíří;s prsou však mu září kalich zlatýjako maják do dálavy,nad hlavou pak jemu rozepjatyvlaje prapor dávné české slávy.

Bouře do pěnné kdy hřívy šviháBaltu, že až k nebesům se zdvihározlícen a koráb v bezdno vrhá,stěžeň praská — plachta v dvé se trhá:často plavec stoje na řebříkulanovém, se děsí nenadále,hledě ve tvář reku nebožtíkuv blesku svitě na vysoké skále.

Zdává se mu, jak by život novýprobouzel se náhle v hrdinovi,mrtvé rty jak by se rozsmekalyk písni, před níž Němci utíkali, —jakby oko děsivého zjevublesky metalo, a sevíral tupalcát těžký ve strašlivém hněvustarý mrtvý Husita na Baltu. —