Podzemní hlas

Za hřmotu kladiv, za sykotu páry,za hluku tržby, za skřípotu per,v tom všedním shonu zábavy a práce,jenž kolem šumí z rána po večer,my pachtíme se, hrajeme a sníme,jde stezkou vyšlapanou žití směr;však časem náhlé zděšení nás jíme,když pustá vřava chvilkou oněmí:neb slyšet mníme,že duní cos a reptá pod zemí.

Pod věncem erbů, počernalých věkem,vlá, šustí hedbáv, blýská drahý kov,kruh vyšňořený hodovníků pyšnýchsvé správce haní, chválí dnešní lov,po sličných tvářích žhoucím okem těká,hrá jemným žertem, květem dvorných slov;leč poduška když panstvu kyne měkkáa v temnu zámek s parkem oněmí:tu ve snu lekáje dutý řev, jenž táhne pod zemí.

Muž vědy zkoumá pronikavým zrakemsvět vodní krůpěje i hvězdnou říša v labyrintu záhad smělým krokemaž v nejtajnější vniká pravdy skrýš,tká křídla, jimiž v netušené cílese ponese duch lidský výš a výš —leč náhle ustal v důmyslném dílea s bledými naslouchá tvářemi —to z tiché pílejej vzrušil temný rachot pod zemí.

Ve chrámu krásy sochařovo dlátose štětcem o náš obdiv zápolía hudba čarná v opojenou dušihřmí vodopádem, ptáčkem šveholí,zrak pěvce nadšený se hvězdou lesknea rtoma boží zvon mu hlaholí —Však časem přelétne stín dumy tesknétu krásu všechnu, struna oněmía temně třesknenám v ucho hrom, jenž duní pod zemí.

Kol soptí váda plemen, vládců, říší,svět veškeren se zmítá v rozporua časem dvojí lidstva mrak se sbírápod zpupná hesla divých praporů,by pro píď země, mrzký zisk a pýchusil smrt a hrůzu v širém prostoru —Než mír kdy svitne na zdeptanou líchu,vír bubnů, chropot padlých oněmí:tu v mrtvém tichubouř jinou slyšíš dunět pod zemí.

Do skvostných salonů a dusných dílen,pod klenbu sněmoven i krčmy vích,do našich modliteb a blasfemií,v žen štěbetání, dívek jasný smích,do fanfár slavnostních a denních sporů.do lehkých vtipů, frásí květnatých —jak pod scénou hněv tragického choru,když vině hrozí Erinyemi,ve hrozbě, vzdoruzní temný hlas, jenž reptá pod zemí.

Nadarmo hlasač volá: »Prázdné tlachy,sen fantastický potřeštěných hlav!Řád lidstva stojí na žulových sloupecha stráží bezpečnou mu starý mrav,na stolci nerozborném zákon trůnía pouty železnými třímá dav —kde zmije zasyčí z těch kalných tůní,hned rozpoltěna mečem oněmí — — «Dál přece duní,ba věřte, duní bouře pod zemí.

Jen ucho skloňte k půdě kolísavé,jak výš se nese temný hluk a šum,jak rachot v hlubinách se blíže valía vyplnění chystá teskným snům,kdy společnosti krok se v bezdno sveze,řád její slétne jako z karet dům,kdy ortel soudce, anathema knězei prosba pěvce hrůzou oněmi,až prorve mezeta děsná bouř, jež duní pod zemí.