Sekáči — XI.

Poeta (vraceje se z procházky):

Tam za řekou jsme slyšel nebes vojebít v bubny třeskné velebného boje,nad hlavou zmítaly se letem chmůryjak černých běsů shon, jejž časem shůrymeč archandělův proťal ohnivý:však zde jak fantasie vznět mi schladilboj titěrný, jenž pána s ženci svadil,děj skutečnosti mdlý a střízlivý!

Dost divě z povzdálí se kmitla sicekos napřažených náhlá blýskavice,strach budil davu hluk a ryčný hlas,leč popošel jsi blíž, a rázem jednímten klamný přísvit obraznosti zhas’,stál’s rozčarován před výjevem všedním:Bylť chumáč tam jen hrubých tváří zlostných,šat chudý bez rázu a pustý cár,i hejsek tuctový - ve slovech sprostnýchvřel nechutně jich malicherný svára na konec ve všedních opět pracíchse rozpliznula bědná travestieté bouře tam, jež dosud v temných mracíchčas od šasu na břeskné kotly bije.

Proč tak se přiblížením všechno mění?Proč nutno přivřít oči, zacpat sluch,by nad střízlivé, chudé světlo dennívzlét’ v zářný éther poesie duch?Proč blízkost všecka suchá mu a bledá,o vzdáleném a zašlém raděj sní?Proč i řeč neznámou náš vzlet si hledá,téštítí se, jež v pravdě vůkol zní?

Chce nezpoután svou vlastní zkoušet sílu,jen svému vlastnímu se těší dílu,chce tvořit, tvořit - a ten tvůrčí chtíčsnad oné záhady je pravý klíč.Však z ničeho jak božstvo netvoří,jen prosté zjevy skutečnosti známésvým vkusem pozmění a vyšňořía snů svých prismatem je pestře láme.

Ach, ano, skutečnost je základ přecevšech ducha plodů. Nechťsi v těsný prutsvým bije křídlem, touže z její klece,přec všechen jeho svět v ní uzamknut.Ať kdekoli své tvůrčí snahy zkusí,z ní vychází a k ní se vracet musí,ač chce-li vlastní silou tvořit sám,ne sbírat květ, jenž v cizím sadě zkvétá,ne lovit matný odlesk toho světa,jenž pouze z knihové mu skříně znám.

I mně se někdy zdá, že z nivy živéjsem zabloudil v poušť papírových blan,tu jakbych náhle promnul zraky mživé,zřím s udivením na skutečný lán.A nechť si časem střízlivým jej znovu,přec vím, že všechno ukryto je v něm,co může vznítit duši poetovu,a víc, než stihnu nejvzletnějším snem.Ne v jarní noci jen a bouři sněžné,i v mravenčím na mezi hemženívíc dřímá krásy velebné a něžné,než může vysnít pěvce nadšení.Jen umět zbádati ten sterý taj,jen ducha vystihnout, jímž dýše kraj,jen pro ty divy najít pravé slovo -mým není, ach, to slovo básníkovo!

V ráz jinak se mi jeví ženci bědní,jich cár mi nad samet a drahý kov,teď mocně dojímá mne spor ten všednía výčitka těch sprostných, drsných slov.Dřív na hostii pomýšlel jsem v pýše,jíž zvedáme nad všední shon a hluk,a shlížel útrpně s dum vzletných výšena hrubou práci robotících ruk,však nyní jest mi,jak bych také hlavuměl sklonit zahanben v tom prostém davua pokorně jim říci: „Vroucí díkbuď rukám těm, jež za mne v potu tonou,bych mohl, vašich lopot příživník,jen trhat sobě růži ducha vonnou,a promiňte, že vašim pečím cizíjsem sobecky tkal snů jen vzdušnou přízi,a že i nyní, když se vracím k vám,pro bratry své jen ruce prázdné mám,že slabou vůlí nadarmo se snažímsvým duchem přispět platně vaším pažíma slovem kouzelným vám krásy tajesnést s říše vidin v skutečnosti kraje.“

Ba, neznám zachytit ni skromné vnady,jíž dýše na mezi ten výjev zde:kýs mladý sekáč vyšel z druhů řadya míří k dívce, která mimo jdese džbánem spěchajíc. Již proti soběty stojí postavy, tak svižné obě.K nim z potrhané příze mračen tmavýchpruh oslnivé záře zalétá -jak divně zkrásněl hoch v těch jiskrách žhavých,jak bájně kosy blesk se třepetá!A pod plachetkou rudou vlasy světléjak čarosvitem vroubí dívčí líc -Dva polní květy jsou to chudě zkvetlé,a přec nad moje sny v nich vděku víc!