Vstup

Ty stará kniho, kolik palců vtisklosvou bledou stopu v okraje tvých blan,co vzdechů budila’s, co slz ach! tryskloze čtoucích očí do tvých vetchých stran!

Jak unikla jsi pochopovu spáru?Jak oklamala’s mnichů bystrý hled?Ký div tě vyrval z Koniášských žárů,jichž na osmahlých deskách tuším sled?

Zda u vyhnanství na srdci tě nosilcizinou český bratr toulavý,zda pláčem touhy neplatné tě rosilpo dálném břehu drahé Vltavy?

Či tajný kacíř v rodnou zem tě skrývala zamknuv pevně chaty veřeje,nad tebou v nocích o dnu pomsty snívala v nebe skládal marné naděje?

Proč, kniho děsná, zabloudila’s ke mně?Proč hrůzou minulou můj rušíš mír?Osudné lešení se zdvihá temněa ve sluch bije vzteklý bubnů vír…

Pryč, obraze! — Meč katův blýská, blýská —Pryč, pryč! — Tvář halí slunce do mraku —Na věži tam se lebka k lebi stiskáv potupný věnec — Vari, přízraku!

Nadarmo volám. Vstříc mi z řádků planejak rudý plamen každá písmena,a z listů sežloutlých mi k duši vanevzdech tisíců a kletba tlumená.

I zdá se mi, že kol mých spánků vlajíduchové všech, kdož četli v knize té,k veliké písni že mne vyzývají,jíž vypěl bych to hoře staleté.

Bych spjal jak perly zlatou písně šňůroutěch exulantských slzí trpký žal,jenž k prsti rodné sněhem, ledu kůroukdys při loučení žhavě pronikal.

By pozůstalých odpor udušený,bol, jemuž nepřátel se rouhal smích,a valónskými bubny přehlušenýhlas mučenníků, křivdě klnoucích;

by vše, co vřelo v utýraném lidu,ten tajný skřípot zubů, stud a hněv,než pod jařmem se sklonil v tupém klidu —teď rázem vyhřměl plamenný můj zpěv!

Ó, předků duchové, já nejsem pěvec pravý,bych sestoupil v inferno vašich muka hymnou vaší mučennické slávypřekonal všední přítomnosti hluk.

Již sotva pojme duše moje kleslápradědů vzdor a sílu nezdolnou,jich dumy hrdinské i mužná heslaa víry jejich něhu plápolnou.

Jak mnohý pravdy znak, váš idol svatý,jenž v bojiště vás vodil krvavá,teď vlaje vzduchem, přelud bez podstaty,jímž poesie leda zahrává.

Náš věk se z vaší zůstalosti zouvá —rve dechem skeptického rozboruty vetché třásně; ale mocně zdouváaž posud jeden z vašich praporů!

Zda klesne též? Kéž zmizí s lidstva dráhyco prapor bitevní! Kéž zůstaneco korouhev jen různá stejné snahy,v níž lidskosti znak svorně zaplane!

Zda padne prapor plemenného boje?Či bude valit k nám věky dálcizinský oceán vln šumných roje,jenž, předci nešťastní, vás bičoval?

Vím jen, že v dětskou již mi duši tisklasvé ostny rodu zdeptaného strasťa mnohou slzou z oka povytryskla, —že procítil jsem vaší trýzně čásť.

Že krev mi kypí do planoucích skránínad knihou touto, do níž praděd psalsvé vlasti muka, hanbu, pošlapánía beznadějné duše hněv i žal.

Vím jen, že svírám pěsť, že zrak se kalí,že hlava klesá v temné dumy klína jak bouř daleká se ke mně valízpěv pošmourný — — Zde pouhý jeho stín.