Zpěv druhý

Nežli hod se zjařil révy mokem,novicové, po tichounku vstavšea dík všehodárci zašeptavše,z refektáře vyšli vážným krokem.

Volný čtverec ve svých budov lůněponechala kollej pochmurná,plný listů šeptavých a vůně,kamo klenba nebes azurnávolně můž’ svou září pronikati,rozsévati kvítím zlatý pel,se stíny se hravě potýkativážných budov, asketických čel.Tritona tu mramorový retk nebi chrlí jasný vodomet;na každém pak rohu toho zřídlaandílek rozpíná bílá křídlaa tu vláhu rozprášenou s hůrys úsměvem si chytá do lastury.Milo dlít na stupních vodojemuv stínu kaštanů, jež kloní k němulupenů svých jasné vějíře,když z těch listů smaragdové skrýšebělorůžné pýří klesá tišev zanedbané listy brevíře.Jak tu často snivý novic bledý,v zadumání sponkou knihu spíná,modliteb a žalmů, svaté vědy,důtek sebetrýzně zapomíná,a tvář pochýliv do jemných dlaní,v luzném snění, jež ho náhle jímá,vody jen a listů šepotánía včel bzukot nad záhonem vnímáa sní o širokých, volných ladech,o hvozdech a čarokrásných sadech,až pak s povzdechem se budí, vstává, —s čela uprchá mu snění vděk —blízký trávník, jímž se promodráváJežíšovo jméno z pomněnek,připomněl mu řád, jenž slávu božíi tou něžnou nezabudkou množí.

Tamo noviců se temné tlupy,odebraly z šumu refektáře;v párech bloudí, v zástupy se kupí —se rtů klesá pouto, chmura s tváře.Divno mezi záhony je zřítipodoby jich útlounké a směrné,jež se chvějí pestrým davem kvítív temných řízách jako stíny černé.Líce však tou září jasně tajía smích na rty sedá ku posledu —srdce douškem plným užívajíkrátké, sladké chvíle bez dohledu.Jenom Václav s nyvým sněním v okuhlavu klopí po soudruha boku.Marně druh ten, líce pouchřadlé,s kadeřavě svislým plavým vlasem,s rýhou v čele, pod nímž oko vpadlév divný blesk se zažehuje časem,marně sem i tamo hovor vede,ba rty svoje k žertu nutí bledé, —Václav nenaslouchá, nepohlížíve tvář jeho, hloub jen hlavu níží,až pak soudruh starostliv se táže,co mu chmuří zrak, co jazyk váže?

„Nuže, buďsi, Konrade! Hruď svojitobě odhalím.“

A Václav druhurámě stiskl v divném nepokoji,z junů ostatních jej táhna kruhu,ze slunného kvadratury sadudo sloupové chodby, plné chladu,a pak schodů bludištěm se bralvzhůru s ním ve vyšší patra domu,kam hluk refektáře doznívaljen jak ropot dalekého hromu.Tamo chodba podél stavby celéchodník tvoří nevídaně dlouhý,v jehož dlažbu mramorovou stelečetné okno hravé světla prouhy.Klenutím se táhne za ozdobumaleb hojných řetěz, umně spjatý —:postupem ti od kolébky k hrobuIgnáciův jeví život svatý.Chodby klid, posvátnou náladu,teď krok spěšný obou přátel ruší,a již Václav šeptem Konraduodhaluje celou svoji duši.

„Ondy jsem za otcem rektoremv dar nes’ Huertovi obraz svatýna Hradčany. Když pak do komnatys důvěrným se brali hovorem,za palác jsem zašel v pyšný sad,kterýž tamo sterým nad záhonemstromů vzácných rozestírá chladpo úbočí stupňovitým sklonem.

V tato místa vnady opojnéode branky paláce se nížímramorové schody podvojnés nízkou, zdobně prolámanou mříží;dvojité ty schody po stránipodivně se splétají a kříží,v stálém rozchodu a setkánítu se vzdalují, tu k sobě blíží,až pak dole v jedno splývajík tůně zastíněné pokraji,jejíž hladinou, kde labuť plove,leknín stele terče smaragdové.

Po těch stupních zamyšlen jsem bloudil.V objetí pak jarní přírodyvůní květů v duši mou se loudilpocit nevýslovné lahody.

Kamo pohled padá — ze záhonkůstébla zelená mi šinou vstřícrůžných, bílých, modrých na tisíckalichů a rolniček a zvonků,v nichž se rosa skví a křídla bílámotýl hravý lehce rozestýlá.

Schodů mřežovím se svlačec kradelichotně až k lemu šatů mýcha kol sošek mladý břečtan kladekrunýř šupin jasně zelených.Trpasličí stromky u zábradlíoděly se ve sníh květů padlý.Ba i vzadu v pyšné domu stěně,po níž černé kresby rozesety,hustý špalír broskví utěšeněčervenými hojně protkán květy.

A když přes okraj zdí zubatýchzrak se svezl, z nenadání kles’ve vikýřů vzdušných, špičatýcha střech žlábkovaných divnou směs.Pavlačí zřel rozmanité zjevy,v oknech květiny a hlavy děví,a když dále těkal v dumání,slévala se krovů spousta v dálive střech moře, z něhož vyvstávalyvěž tam za věží, báň za bánía již v slunném vzduchu přede mnoujakby rouškou průhledného zlatas plnou velebností tajemnouzjevila se Praha stověžatá.

Na pravo pak Petřín za údolemstromů vrchol vznášel nad vrcholem,ustrojený v jara květnou něhu,jako vlny smaragdu a sněhu.Obraz ten mě takým kouzlem jal,že jsem po stupních spěl bystrým krokemk pavilónu, jenž se výše pjal,bych tu krásu plně objal okem.Budovka to byla okrouhlás divnou střechou cihel žlábkovitých,pod níž ze stěn, révou polo skrytých,vyhlédala okna podlouhlápestrou září různobarvých skel.V myšlenkách jsem k pavilónu spěl,až tu náhle, přiblíživ se k němua zrak pohrouživ mu v nitro maní,stanul jsem a na zábradlí lemuopřel tělo chvějící se dlaní.

Stojím nehnutě — rty jedva dýší —hledě v otevřenou tuto skrýši.Mnohobarvých oken pestrý svitnitro kouzlem báječným jí strojíjako kněžen pohádkových byt —a jest princezna tam věru dvojí.Jedna sedíc v křesle zlacenémna lenochu hedbáv nazpět klonípyšně hlavu, kolem níž se ronírusá kadeř hojným prstenemv objemného límce cípy bílé;zlatohlav, jenž po údech té vílev četnou řáseň ozdobnou se třepí,útvar těla jeví hrdolepý.

Viz tam na stěně tu madonnuv rouše zlatém, s lící směrně plnou,kol níž sklání nesčíslnou vlnoukadeř zlatá skvoucí záclonu,k ní tu děvu přirovnat bych směl,kdybych nebyl v stínu řasy dlouhéjarý záblesk světské tužby pouhémísto hvězdných třpytů uviděl.

U nohou jí na stoličce zdobnédruhá dívka sedí. Levá dlaňztápí prsty růžně bílé, drobné,do kadeří temných, — útlou skráňo koleno družky opírajíc.Druhá ruka lehounce se sklání,na plano se snivě probírajícve stříbrné, mohočetné strunějakés loutny, složené jí v lůně.Zpět ji věrně kouzlí vzpomínání!Štíhlejší je družky, mladší věkem,skromnější ji kryje ozdoba;avšak lahodnějším dýše vděkemzjev ten něžný — jara podoba.Zelený šat jemný, s růžným nitremrozstřižených, svislých rukávů,puklých poupat budí představu,z nichž se růže derou vesny jitrem.

A jak růže právě rozvilá,ovanutá dechem nachu jemným,usmívá se líce spanilá,objatá snem blaha přetajemným.Jako hvězda z jarní noci klínuvyhlédá zrak temný z řasy stínu.Však ne půvab severního máje,jiné jaro v ní se vtěluje;vesna-tě to dalekého kraje,kde zem slunce žhavěj’ celuje:oči takové jen slunný jihumí zažíhat ve stínu víčka,s takovýmto žárem snoubit sníhcudných skrání, nevinného líčka.Chtivě hledím na prstíky její,jak se na stříbrných strunách chvějía mním věru, že ten celý světsladkých bájí, tajných blažeností,jež zem jarní ve svých prsou hostí,o nichž snívá porosený květ,o nichž břízy šepotají mladé,když se Zefýr lupením jich krade,jimiž září mladé srny zrakz bujné houště zjařeného lesa,bzukotem co hmyzu tiše plesá,skřivánkem co jásá do oblak,že ten země dithyramb, jejž němčlověk duší rozechvělou vnímá, —v této loutny ňadru vzedmutéma v těch strunách mihotavých dřímáa že čeká zakletá tam píseň,až těch prstů spasné dotknutívzbudí ji, až tonů perutívyprostí tu sladkou citů tíseň.

A hle! ponořila prstů běldo těch strun a rojem libých zvukůtřepetavý kov se rozechvěl.Naslouchal jsem v rychlém srdce tluku,jak ty struny, pod hebkou se dlaníproměnivše ve slavíků sbor,hlaholily v luzném rokotání.

Sám té družky hrdopyšné zorpozastřel se nyvě řasou dlouhoupři strun oněch vábném souznění,provanutém divnou lásky touhou,milostného dechem blouznění.

A k nim přidružil se krásný hlas,jaký neslyšel jsem po ten čas.Španělskou jsem píseň podle zněnířeči poznal: přec ta slova cizímněl jsem chápat v mocném srdce chvěnía jich kouzlo z duše nevymizí.Když pak dopěla, když jemně, zvolnastruny zvuk se utajil a ztich’,hlasný povzdech něha sladkobolnáv odvět vynořila z prsou mých.Vzdech ten spáchal na vetřelci zradu.Leknutí mrak stele v oči moje,ale slyším vykřiknutí dvoje,křesla šramot, loutny znění v pádu.A když v pavilón se vracím zrakem,vidím hrdou postať na prahu,blesky pyšných hledů, čela mrakemkárající moji odvahu.Zřím, jak přes rameno její skrytěněžné hlavinky zrak velký, tmavýna mne pohled metá ostražitě,zvědavý půl, z pola ostýchavý.Stojím v rozpacích jak hříšník bídný,couvaje jim koktám vysvětlení —tu se zloba zlatovlásky měnív úsměv laškovný a pokyn vlídný.Musím vejíti do vábné skrýše;okno rozemkly tam dokořán,abych rozhledem se kochal s výše,jenž mě vábil v dívčí tento stan.Ba, i haluz, osněženou květy,úslužně mi mladší stranou šine,čtveračivě sešpulujíc rety.Ale darmo z blízka, dáli kynevelkolepé město věží sterou;nádherný ten obraz rozplývá sepřed mým okem v mlhu pustošedou,z níž tvář vděků jarních usmívá se.

Starší děvy hled mi v křeslo kynul,bych si po procházce odpočinul.Naproti mně blahosklonně sedíc,ve škádlivém na mne úsměvuz brvy lehce přimhouřené hledíc,pohrávajíc s třásní oděvu,z něhož bílé střevíčky se kradou,s růží zlatou, přes sebe se kladou,bavila mne volně věcí sterou;však mnou málo bylo uslyšeno;zvěděl jsem, že Marie má jméno,don-Huerty nevlastní je dcerou,z hrabat Multánských že vzešla kmene;že don Pedro, don Huerty brat,v plném květu bohatýrství zvad’a že siroty jím zůstavenénáš don přijal ve svou záštitu;z těchto pak že svorně s ní tu žije,jako rodná sestra, Ignácie.Pod žhavějším leskem blankytu,kde květ granátový nachem hoří,na skalině mezi kaštanybílým stínem obráží se v mořipyšný klášter, hojně nadaný.Tamo v posvátném prožila míruIgnácie svoje dětská léta,mezi tím, co Pedro Řím a vírumečem slavil po všech koncích světa.Umí odtud španělsky a vlasky,hudbě rozumí, je moudrost samaa zná latinsky též hovor láskyzapřádati: Amo, amas — ama!

Dál tak štěbetala v bujném smíchu:„Nedáváš-li víry mojí chvále,sám ji zkoušce podrob: Ala, alae —amo, amas — Či se bojíš hříchu?Či snad latiny tvé kalný pramenučí jenom: Amen, amen, amen?!“

Byl jsem v rozpacích. Vždyť po tu dobuni můj stín se nevkrad’ v dívčí kobu,nikdy s děvou neprodlel jsem déle.Nesměle jen k Ignácii vzhlížím;vidím, jak se červánek jí stelečarokrásný obličejem svížím,a jak líce rozpačitě sklánínad urvané snítky květný pel,jevíc při tom v stoudném pousmánípod růžovým rtíkem zoubků běl.

Otce rektora v tom z dálky hlaszaslechl jsem, opustil je chvatem.Odtud dívky nespatřil jsem zas,avšak stále v srdci, touhou jatém,jedné chovám obraz lahodny.Její podobu duch stále předeve vzduch kolem, v tyto stěny šedé,v listy knihy, v myšlenky a sny.Cítím, Konrade, v tom srdce tluku:že tam lásky tajím slasť i muku.“

Jinoch domluvil. Druh jeho mračněpokáral jej, v zem se zahleděv:„„Ďábel obchází jak řvoucí lev,po záhubě lidských duší lačně.Tobě v roucho vábnější se zavil:v dívčí půvab, krásných očí dvé —nedej, aby hříšný plamen ztrávilbohu zasvěcené srdce tvé!Zašlap hmyz, jenž v poupě to se plouží,jež má rozvíti se v růži ctností;v pobožnosti tůň je celé vhrouži: —navrátí se s rosou nevinnosti.Modlitby se zacloň svatým štítempřed vidiny této svůdným třpytem!““

„Ó, ni modlitba jí nezaplaší!Pravda, že jak myrrhy vonný mrakna perutích modlitby se vznášímyšlenka má často nad oblak,že tam zraky ztápím oslněnév neskonalou slávu božích sídel,andělské zřím kůry rozvlněnémořem nekonečným sněžných křídel,k trůnu božímu tam skláním hlavu,v mučenníků nespočetném davu,světců, světic, božích vyvolenců,hrdin jasných církve vítězné —však tu náhle z andělských těch věncůjeden kvítek krásy líbezné,jeden anděl, jitřním na oblaku,na ostrůvku růžném světla moře,do strun zlatoskvoucích prsty noře,ke mně vznáší něhu temných zrakůz noci kadeří, jež zdobí vděkporozvitých růže poupátek.Děvice mi drahé jeví líc,náruč hebkou rozpíná mi vstříca já v náruči té blahodyšnénazpět klesám — nazpět k zemi hříšné!“

„„Blasfemie hrozná! K nebes kůrupřidružovat smrtnou postavu,bídnou bláta pozemského stvůrua snad zítra červů zábavu.Rozpadne se v popel zlaté bůže,než mu láska věnec douvije;na umrlčí lebce zvadlé růže —totě všechna zemská poesie.Láska — pravíš? Bídným těla chtíčemzvu ji lépe, v liché básní zdobě;umrtvuj to tělo postem, bičem —hříšná touha svěsí křídla obě.““

„Marno všechno. Večer v pusté celebičuju se krutě důtek ostny,až krev splývá po trýzněném těle;ale v duchu nápěv přemilostnýstále zvučí, jak jej prsty drobnévyloudily tehdy z loutny zdobné,když pak v lože kladu čelo vzňaté,andílků tu roje nad ním hrajítento nápěv na housličky zlatéa jím ve spánek mě kolébají.“

Stanuli teď v okně. Dlouho zřeliv město velkolepé dumavě,jehož věže nesčetné se rdělyv nachu večerního záplavě.Václav okem roztouženým stíhalHradčan zubovatý zlatý stín,jenž se v zadu na obloze míhal.Konrad zahleděl se v řeky klín,v kamenný pak most, jenž přes ni pjalmnohé oblouky, soch řady stmělé,až se na věž hrdou zadíval,strmící tu chmurně v mostu čele,ana poslední teď slunce zářzlatem kreslí v tento kolos tmavýnakupených tamo sošek hlavy, —znaky divné, — matnou králů tvářna výstupku pod korunou skvoucí, —divné krabuše s železnou mřeží,na rožních tam připevněné k věži — —Náhle s bleskem nenávisti žhoucíKonradův se zor s těch košů smek’a ret zlý mu skřivil úšklebek.

„„Pohleď,““ zvolal, „„jaké vzácné hostimá tam z Michalovic Bohuslav —na koš jeho v něžné příchylnostiptáků černých usadil se dav.„Černé ptáky“ kdysi štvali zlostí —nyní u samých je mají hlav! — —Ba, toť on. — Znám každičkou klec:Jesenius tam, zde Budovec —““

„Pojďme již! Zvon ku modlitbě zove!“vzdechnuv soudruh do řeči mu vpadl.Krok jich zazněl v dlažbě mramorovéa stín klenbou obrovský se kradl.