Zpěv první

Plna vůně, ševelu a třpytujídelna dnes otců jesuitů.Se stěn vlaje rudých látek vlnaoblačné jak spousty, jitrem vzňaté,a v ní slunka hrají nesčíslná —znaky řádu v aureole zlaté.Podlaha, jež kostky mramorovév mosaiku dvojbarvou si skládá,září leskem šachovnice nové;na ni oken světlý obrys padá,v němž tu tam obláček pestrý plove —stínů hra, již malba skel tam spřádá.Na podlouhlých stolů valném šikusněhem leží jemná z Flander plátna,po nichž stříbro — proti otců zvyku —rozkládá dnes ruka sluhů chvatná;uprostřed pak alabastr bílýkvětů zvonce kol do kola chýlí.Velkolepé malby svěží zářevábí oko k hloubi refektáře.Na stěně tam v jarých barvách pálásvatební hod v Galilejské Káně —mněl bys: život skutečný tam sálá!Zdá se ti, že nevěstiny skráněpurpurem se nítí, blednou sněhempode zraků snoubencových žehem,že ruch zachvacuje hostí řadui dav sluhů, kol se rojící,že tam hudec paličkami vzaduze sna budí kotlů dvojicia kol něho dlouhé píšťalystříbrné se plesným zvukem plní,že ret Ježíšův se šeptem vlní,kříse vína pramen ustalý — —Takých zázraků dnes třeba neníotcům velebným. Jim v širých sklepíchmoře vína perlí se a pěník zavlažení hodů velkolepých.

Dort aj! obrovský tu právě v darotcům posílá don Baltazar.Sluhů dvojice dar nese stěží.Tvrze okrouhlé má divný tvars baštou mnohou, cimbuřím a věží.Zvláštní posádkou se hemží kolem:jak by mravenčí byl ztekl vojcukrovou tu pevnost, horem, dolemdrobných podůbek ji plní roj.Znenáhla v tom postav lidských mrakupo figurky mnohé tváři, znakudivák rozeznává vojsko černéodpadlíků církve pravověrné.Na bráně, v níž nad příkopu hloubíhradu most je zdvižen visutý,hlásní Cerynt s Ebionem troubív pergamenů chomáč svinutýa kol kolem u praků a střílenohyzdní se tovaryši kupíz heresie mrzké dávných dílen —gnostiků a manicheů tlupy.S jiným kacířstvem po sladké tvrzipřátelí se Valdensové drzí.Z okna Vykliff úšklebně rty špulí,v římse k Husi Jeroným se tulí,kolem věže v divotvárném věnciztřeštění se vinou novokřtěnci,nejvýše pak zpupná čela chmuříLuther, Kalvin, Zwingli na cimbuří.Věže báň se končí globusem,na samé pak makovici jejív šíji Koprníku Galileis obrovským si zased’ tubusem.Divně v středu nápojů a krmí,v síni otců, statných Říma branců,cukrářské plod fantasie strmí —křehká pevnost církve odřezanců.Překvapil dar zvláštní jesuity,vrtí hlavou, druh se dívá k druhu,až pak šeptem vyznávají v kruhu,že vtip nechápou, v tom daru skrytý.

Však již hosty refektář se plní.Barvou všelikou a různým tvaremmíchají se roucha v šustu jarém,jako bouř když záhon květů zvlní.Pyšné hlavy kadeřavých vlasůpnou se z límců sněžných, kruhovitých,nabíraných v nesčíslnou řasu,jako z květů báje obrovitých.Zlatem prošívaný, v divném třpytu,k tělům statným oděv přiléhá,v něm pak mnohou spárou aksamítuplamenitý šarlat prošlehá.Lehké pláštíky jim s šíje vlajíse stříbrným šperkem na pokraji.Mnohobarvá péra k zemi kanoupřes klobouků střechu prohýbanou;s botou střevíc kordovský se druží,ostruha s hedvábnou bílou růží.A s tím světským pychem zápolívedle jesuitské řízy tmavéhávy rozmanitých řeholíbílé, černé, hnědé, popelavé.

Právě jako bouř když v sady duje,že se květ ku květu nachyluje,barvy mísí, rosa ze všad blýská:tak se vlní pestrá směs a k hlavěhlavu kloní, rukou ruku stiská,z davu pak, jenž v tlupách tu a tamšustí, hlučí, vítaje se, bavě,každou chvilku vzácný drahokamv rouchu, prstu svitne mihotavě.

Otcové pak vzácných davy hostívítajíce bloudí tam i sem,s pokorou zde, onde s důvěrností,s poklonou a sladkým úsměvem.Ku křeslům již panstvo hbitě vodí —pořad mnohé rozpaky jim plodí.Vždyť ach! tolik moci, slávy vížekytice ta pánů bohatá!hrdý Valdštýn, z Lichtenštejna kníže,Michna, Martinic i Slavata,Marradas, Huerta — jiní, jinímuži vznešení se kupí síní.Všechny sloupy mocné, hrdě vzpjaté,o jejichžto čela žulovávlády císařské a víry svatépodpírá se skvoucí budova,jež v té zemi po válečných šumechvypjala se na kacířství rumech.

Jaký pohled na ty trůnu rady,sluhy církve, tlupy válečníků,ani kolem dlouhých stolů šikusbírají se v šumné, skvoucí řady!Stýká se tu protiv na tisíc:Onde ve vyzáblou mnišskou líchluboko své divé znaky vtiskáfanatismus, jenž jí z oka blýská;ale vedle rudým kyprým rtemv tučné tváři jiný bosák lysýmlčky libuje si hříšnou zem,dokud nad ní révy hrozen visí.Obličej tu dvořenína hladkýmžourá bystrým okem zchytrale,na rty tenké úsměv nutě sladký,an mu vojín tváře zvětralé,v jejíž drsné hrboly a hranymnohé činy krvavé jsou psány,vypravuje, zpurný hladě knír,kam jej zanesl kdy boje vír.S Němcem rozvážným Vlach onde hravý,tuto Španěl s Valonem se baví.V divnou strakatinu pronárodůod nedávna panstvo české zkvétá —vždyť se slétli k bohatému hoduorlové sem ze všech konců světa.Ležíť kraj zde mrtvý, pošlapaný,uštvané jak zvěře zbitá kůže,z níž si mečem popluží a lánypo libosti smělec řezat může.

Všaktě stálo mnohou trudu chvíli,nežli kacířskou tu kletou krevpod sekyrou, mečem proměniliv pyšný šarlat sobě za oděv,nežli hořké slzy exulantůzměnily se v záři diamantů,jež tu blýská shromážděním četnýmze spon, jilců, pošev, prstenů,krůpěje jak rosy sadem květnýmna jitřního slunce plamenu.Stojíce teď nad tabule vnadou,ruce spjali pod skloněnou bradoua hlas modlitby již sborem vane:„Oči všech doufají v tebe, Pane!“Na katedru, která v síně rohu,kazatelně lehké podobna,na stěně se vznáší, v lepém slohu,jížto mnohá díla ozdobnáv obrubu i krytby polokruhvyřezal kýs umný řádu druh,vystoupil teď novic volným krokem.Hocha toho jemná, bledá tvářpod kadeří černou, s temným okem,jehož blouznivou teď tlumí zářdlouhá brva, — ještě bledším zdá senad havem, jenž útlou postavupoukrývá v černé volné řáse.Plaše přelétl teď po davujeho zrak a něžná ruka bílápergamenů stůčku rozestýlá.S rozpačitým rtů se chystá chvěním,by dle zvyku, který zbožní otcii v den slavný ponechali v moci,kvas ten šlechtil bohulibým čtením.I čte již, jak v lůno české zeměpadlo, rostlo navzdor sokům zlostným,až pak rozvilo se květem skvostnýmblahodárné Loyolovo sémě.

Pohřížena v tupý bludů spánekkacířskými zem ta vřela kvasy,až jí přízně panovničí vánekna hruď chorou přivál zrno spásy.Canisius, muž to vzňatý bohem,vnořil semo do kacířské půdyopatrně první základ chudý,na němž časem, po snažení mnohém,tato kollej nádherného leskuhrdé témě vznesla ku nebesku.„Procul esto canis!“ blud jej zdravil —však hus proklatou ten pes jim zdávil.

Ba sám otec Ignatius svatýna své hrudi, k nové spásy vzniku,by blud český rozškubali klatý,vypěstoval dvanáct sokolíků.Dvanáct dělníků na spustlou roliz Říma vyslal — nové apoštoly.Na loži svém, těžkém u neduhu,libě mluvil v loučících se kruhua v tom, zahlédnuv knih těžké bříměvedle poutníků, — „Ó, malé víry!k čemu vám knih mrtvých plné míry?“zvolal káravě. „Či Bůh jen v Římě?Onť vám skytne všude, čeho třeba, —tělesného, duševního chleba.Jediná vám kniha plně stačí:zde ten Gerson! Pilně čtěte ji,snažte se, ať noha vaše kráčív Ježíšově stále šlepěji,nemiňte se nikdy jeho stopya pak ze klopotné české žniodnesete mnohé zlaté snopy —církve svaté reci vítězní!“Při těch slovech s lože k nim se shýbal,synáčky své objímal a líbal,žehnaje se dotkl jejich skrání. —Neslo zdar to svaté požehnání!

Zkvétal utěšeně v kraji českémCanisiův květ, pln vůní nebe,a kruh příznivců vždy kolem sebešířil valnější svých ctností leskem.Jinoch jeden český, vzácných ctností,chovanec náš, plný zbožné píle,samoten dlel v chrámě před svátostína modlitbách kdysi pozdní chvíle.

Pojednou ach! vidí: blesky zžíhámonstrance se věnec, sluncem hořía v tom světla nebeského mořiandělských se křídel tisíc míhá,uprostřed pak na hostii sněžnépacholátko spatřil čaroněžnéa hlas rajský: „Žádám,“ s hůry zněl,„abys tam, kde jsi, vždy býti chtěl.“Porozuměv jinoch, první z ČechůJežíšův podnikl svatý řáda v něm horlil do sledního dechu, —jitřenka to jasná pustých lad,za níž brzy v jarém vzešly svituhvězdné davy českých jesuitů.

Společnost pak naše v této zemizvítězila nad odpůrci všemi.Marně zlobným direktoři slovemuhnětli ji — zkvetla v lesku novém.Odpůrců však hlavy zločinnéklesly v prach — Laus Tibi, Domine!

Svinul novic pergamén a kráčítiše, skromně refektářem dolů,kde kol prostičkého nejzáz’ stoluvěnec mladých soudruhů se stáčí.Ale panstvem ševelí to, šumí,s šeptem hlava ku hlavě se kloní.„Švarný hoch! — Jak pěkně čísti umí! —Jaký výraz! — Hlas mu stříbrem zvoní!“Otázka kol chví se přitlumená:„Jakého ten mladík rodu, jména?“Páter Sidecius k tlupě hostínejbližších se sklonil v důvěrnosti:

„V tovaryšstva náruč mojí dlaníuvedlo jej boží slitování.

Bylo krátce po krvavém díle,v němžto světlá nebes královnalaurem věnčila na Hoře Bílékatolická vojska rekovná,kdy jsem jednou, v kollej naši drahouz vyhnanství se vrátiv, těkal Prahou.Ač jsem hrůzu zřel v ní vévodící,přec to zjev byl srdci lahodící.Meškalť duch můj v čase nedalekém,kdy tou sítí ulic klikatýchprchali jsme před buřičů vztekem.Jak tu kacířský se blyštil pych!V davů jásajících pestrém mořibrodili se v pyšném úboruna komoních bujných defensořipod barvitým tlumem praporů,znaky, hesly mrzkými se skvoucích,jarním vánkem vesele se dmoucích.Mistři lživí, kněží nepraví,s biblí pod pažím, v ten hlahol plesnýmísili svůj chorál rouhavý.A ten obraz políbení vesnyzlatilo — ve výši lazurnézjasnily se věže pošmurné,zajásaly zvonů sborem slavným.I těm štítům domů starodávnýmrozhostil se v čela slunný jas,pod římsou se budil ptačí hlas.Pod svěžími věnci dívčí tvářeklonily se z oken v úsměvu —všude bujný ruch a květ a záře!Jenom pro nás v tomto výjevuúsměv každý v pohrůžku se měnila kam prchajících padl hled,pěstě mnohé zdvihaly se hneda hněv s potupou jen zuby cenil.

Ale nyní… Jeseň zádumčivánad truchlivým městem, pustým polou,rozestýlá mračna těžká, sivá,smuteční jak příkrov nad mrtvolou.Posupně se vetché štíty mračía ty domy němé, uzavřenéjako v úzkostech se k sobě tlačí.Žoldnéřů jen tlupy rozjařenés písní hlučnou ulicemi hýří,zbraní lomoz — bubny zevšad víří.A kam davy kacířů se děly?Kamo direktorů zástup smělý?

Kamo pýcha, hrabivost a vzdor?Hle! Jak stíny postavy se plížíschlípené tu onde, hlavy níží,a jen časem vyplašený zorv malomocném záští, strachu němémkmitne pod klobouku svislým lemem.Hle, jak tisknou se, by jejich zjevneupoutal pohled branné chasy,jejíž meče samoděk se tasí,kacířskou-li jenom zvětří krev.Jen se k domům přitiskujte blíž,hlavy uklánějte níž a níž!Jižtě vstává slunce víry pravénad staré ty domy, kaple, týnya z těch ulic v záři plápolavévyplaší vás navždy, bludné stíny!

V takých myšlenkách jsem bloudil městem.Náhle v pusté místo bezlidnésmích a váda s kostek hluchým chřestemzvábily mne s dráhy poklidné.Na vrch bubnu kostky metajícetři tam sedí zpilí žoldnéřihledů zpurných, osmahlého líce,pocuchaných brad a kadeří.V pozadí pak hmota neurčitápod vojenským pláštěm poukrytana zemi se jeví. Vedle stojíhošík útlý, šestiletý as,v drahocenném patricijském kroji.Jak obláčky temné černý vlaspod karkulkou sinou, řásnou splývá,s níž se péro sněhobílé kývá.Blankytové řásné sukně krajobestýlá sněhem hranostaj.Ba ni dýka něžná, míšek hravýza ozdobným útlých boků pasems hojných drahokamů různým jasemneschází mu do panické slávy.Na prsou pak jemně vyšitýv bílé roušce, hustě nabírané,okázale bludu symbol plane —prostý kalich z rudé dykyty.Ač pod okem tmavým v líčku bledémjako rosa v bílém poupětižal se jeví skvoucím slzy sledem,přec i vzdor v tom oku viděti,kteréž z pod obrví jemnéhoškaredě se na žoldáky vzpírá —ho! již z očka toho temnéhomalý dravec kališnický zírá!Roztomile slušel háv ten panskýněžné podůbce, že budil ve mnězalíbení kacíř filigranský.Chvíli na robě jsem zíral němě,naslouchaje hádce Valónů,kteří hry své vděkem opojenipřeslechli mých kroků blízké zněnía los metali teď o sponu,poutající hochu k čapce něžnéstříbrným pazourem péro sněžné.

Posléz puzen tajným vnuknutímpřistoupil jsem k hráčům. Oči vzneslipřekvapeni. Kostky leknutímz chvějících se rukou k zemi klesly.Patrně tu hrubě překročilachasa jará dovolenou mez,svědomí jich, trochu zdivočilá,rázem probudil svým zjevem kněz.Ať se Valón zove hlavou vzdornou —před knězem ji chýlí s úctou vzornou.

Čí to hošík? — tážu se jich přísně.Vykoktali odvět ze své tísně,že to nevědí, že z loktů chůvykolem jdoucí vyrvali to dítě.A kde ona chůva?Rozpačitězraky sklopili a bez výmluvys úšklebkem pak vrhli pohled strannýna plášť vetchý blízko rozestlaný.

Ve zlé předtuše má noha zdvihlaokraj pláště. Pod ním mrtvá lícv temné spoustě rozpoutaných kšticnad hrudí se obnaženou mihlapěkné děvy — — Pochopil jsem všecko.

Pohledem jsem přísným brance kárala jal v náruč vzdorující děcko.Soucit hluboký se ve mně zháral,hlas mi velel v duši rozechvěné,bych to ptáče, hnízda pozbavené,církvi svaté v náruč teplou vložila jím kdysi boží slávu zmnožil.

Bez překážky odnášel jsem roběpod svým pláštěm, vzlykající tiše,usnuvší pak v teplu měkké skrýše,v naši kollej — k příští její zdobě.Smazána je zcela v dětské dušipamátka dnů zašlých; jedva tuší,že kdys mimo kollej tuto dlelo.Otec jeho — rektor, církev — matka.Těšíme se všichni z pacholátka,jehož srdéčko se otevřelozáhy nadpozemské záři spasné,jako slunci poupě čarokrásné.Jeho ducha, srdce hojný skvostutěšenou věští budoucnost!“

Rektor Beskovius dodal k tomu:„Z dětských let mu jenom pozůstalojméno Václav, jímž se samo zvalo,když je páter v loktech přines’ domů.Nikdo k němu nehlásil se posud; —však jsme v taji vychovali juna,by snad otec kacíř z církve lůnazpět jej nestrh’ ve svůj děsný osud.Však sám nejedno jsem vyrval roběz rukou otce, z matky objetí,zatvrzelých ve kacířské zlobě,a ni prosba mne ni prokletíni slz řeka, jež mi ruce myla,nezdržela od spasného díla.“

Don Huerta na to, máchnuv rukou:„Milost s kacíři! Pa! Jděte na něs pobožnosti harfou libozvukou —k uším za vděk přitisknou si dlaně.Kázání jim v srdce jenom vchází,když ho rachot bubnu doprovází,a zář pravdy nejlíp si je získá,když meč nahý do oka ji blýská.Touto zásadou jsem vždy se řídila žeň za to přebohatou klidil.Bez chlouby dím, že jsem v této zemivíce duší ďáblu vydral směleza tři léta, než po žití celéKristus Ježíš s apoštoly všemi.“

„Pravdu svatou don Huerta řek’,“přisvědčil mu Přibík Jeníšek.„Takto nejsnáz dospějeme k cíli —dokázal mi skutkem thesi tu:Jako křemeny hle! tvrdé bylylebky domažlických husitů.Darmo mnichy k missiím jsem vozil,marně žádal, domlouval a hrozila již naděje se málem vzdal.Tu když jednou, v této síni právě,zbožných otců malvaz při zábavěpřátelské mi jazyk rozvázal,donu Martinovi jsem se svěřil.Ten mě hledem posměšným jen změřila řek’ chladně: „Pět set žlutých v sázku,za týden že zbavím bludů všechtvrdohlavou domažlickou chásku!“Přijal jsem tu sázku na pospěch — —“

„A já“ — vpadl don ve hlučném smíchu —„vzal jsem houfec nizozemských hochůa jim uzdu popustil jen trochu —:za den svlékli Domažličtí pýchu,odpřisáhli blud svůj proklatýa pan Přibík klopil dukáty — —“

„Pravda vše — až na to klopení,“praví Přibík, hladě kníry dlaní,pod nimiž se v chytrém usmívánívlní rtové vínem skropení.

„Jak?“ don Martin zvolal u nevoli,„což jich nebyly tři plné stoly?“

„Ovšem, byly — nikoli však mých!Musilyť je platit — s žalem sice —obrácené tebou Domažlice.“

Don Huertou otřás’ hlučný smích.„Tak tak, hochu! Hoden’s mistra chvály!“S ním se všichni k slzám rozesmáli.

„Však co značí,“ Michna zvolal nyní,„tento divný dort, ten sladký srub,v němž se hemží bludu paladýni?Takou lahůdkou ať Belzebubzakončuje pekelný svůj kvas!“

Pousmál se dárce Marradas,o číš meče jilcem pozazvonil.Aj, tu z dortu zazněl trouby hlas,vytažený most se rázem sklonil,do kořán se brána rozlétla,a hle! z nitra cukrového stanupostava se drobná vypletlapřed žasnoucí zraky kněží, pánů.

Udivení rozlehl se křik:Byl to živý směšný trpaslík,v ďábla převlečený bujným vtipem.Fantastické roucho sterým cípemkývalo kol postavičky chudéod hlavy až po střevíčky rudé,v čele pak se vilo růžků dvéz opeřené čapky krvavé.Tak tu v kole hodovníků stáls počerněnou, šklebící se tváří,klíče nesa rudém na polštáři,až pak, ukloniv se dvorně, prál:„Dosti dlouho v této bludu tvrzisvaté církvi klad’ jsem odboj drzý.Dosti dlouho v různém šalby cvikus vojskem heretiků, schismatikůzbraní lži a klamu, liché vědy,šíp svůj noře v pekla steré jedy,ba i bibli udělav si štítem,vzdoroval jsem pravdě v boji lítém.Však již vidím, že svou celou zbrojíkřehká pevnost bludu, rozkoluproti církve moci neobstojí,po marném že padne zápoluv mečů vašich bohatýrském kmitu,v bystré palbě otců jesuitů.Protož její klíč vám k nohám skládámv čiré pokoře a slušně žádám:Snězte již co zde váš vidí zor,tyto husity a luterány,tyto kalvinisty, zwingliány,novokřtěnce, bratří českých sbor,s celou tvrzí bludu vydobytou,bez okolků, s chutí náležitou!“

Smích a tleskot odměnou byl čertu,za nímž dort hned kacířský se shroutil,a don Baltazar co strůjce žertusivý knír si spokojeně kroutil.A již víno, v pohárech se rdící,poč’lo stoupat do zjařených lící,jiskrou hrálo v oku veselém:čilejším vždy ruchem, ševelemsál se plnil; mnohý knoflík zlatýbřichu uvolnil háv těsně spjatý;mnohý pohár převržený zvonil;mnohý leb se povážlivě klonil;hlučnější vždy hovor síní šuměl;a již vynikal jen rázný hlas,jímž don Martin Huerta hřmít uměla don Baltazar de Marradas.

Náhle v plochu ozdobného křeslaobrovitá postava se vznesla,s vlasem havraním a bledou lící,s divnou v očích září plamennou.Jako mráček západem se rdící,rudý pláštík vlál jí s ramenou;rudý měla kabát, nohavici,jejíž četnou spárou prohlédalnach jen tmavší; mocné ve pravicipohár s mělnickým se pozvedal.Byl to Verdugo, jenž ze svých statků,za seč bělohorskou obdržených,k těla božího sem přijel svátku,by se bavil v kruhu přátel ctěných.Stál tu, jak by přioděn byl v krev,a hned upoutal vše jeho zjev.

A jak před bouří, kdy mrtvé sněnínepohnutou, tichou nivu jímá,však se zdá, že v tomto utišenípříští bouř již utajena dřímá:tak tu náhle bez pohnutí v sálepanstvo sedí ve hrobové tíši,však již ret se ladí k bouřné chválea dlaň stiská ku přípitku číši.

Oči všech tu bez ševelu tkvějív bledém Verdugově obličejina číši, již ruka jeho třímá,na rtu ohnivém, jenž nyní hřímá:

„Verdugo jsem! — Však mě všichni znáte.Kata značí španělské mé jméno —však chci katem zůstat neproměnnonepřátelům vládce, víry svaté!

Víte všichni, jak jsem kdysi divěna Bílé tam hoře mečem mávala sám Ferdinand že milostivěza korunu českou dík mi vzdával.Voják vykonal své dílo k chvále;nuž, vy kněží, politici — dále!Pro mne není brk; jsem přítel mečea rád tam, kde krve řeka teče.

Leč v té zemi dosti rukou našícedilo již krve zbujné plémě; —teď nech stíny od čela nám plašíkrev ta rujná samé české země!Tato krev, jež v záři rubínovéperlami nás ku rozkoši zove,již tu vznáším v opěněné číšina oslavu církvi, králi, říši!

Nechať nad tou zemí svatá víranavždy spasnou náruč rozestírá,ať jí nikdy pod vítěznou patounevztyčí už blud svou hlavu klatou,ať nám dlouho Ferdinandus žijea laur ještě mnohý v kadeř vije!“

Úžasná teď bouře v sále šírémpozdvihla se za těmito slovy:postav směsice se pestrým víremodevšady hrne k Verdugovi.

Dupot sterých střevíců a bot,překocených nádob třesk a hřmot,šustot rouch a rukojetí cinkoto kovové pásy, ostruh břinkot,lomoz křesla, upadlého kdesi —snoubí se tu v pusté zvuků směsi.Jako příboj vln se valí hlavyv sále, rudou látkou obepjatém;roucha řeholní a panské hávyvlají, trou a míchají se chvatem.

A v té spoustě rozličného krojezrakové zde svítí, hrajou žární,jako mušek světlonosných rojev lesa větvích jižní nocí jarní.Uprostřed pak s číší ve praviciVerdugův se vznáší rudý zjevnad pohárů zlatých blýskavicí,v nichžto kypí rudá hroznů krev,o sebe ty číše třeskem znějía rty steré ohlušivě hřmějí:

Vivat Ferdinandus, miles Dei,ensis Romae, clypeus fidei!