Zpěv třetí

Člunů řada kolébá se hravějako hejno kačic po Vltavě.Nyní klidně podle sebe plují,teď se opozďují, předstihují,rozptýleně brázdí vody jasa v šik těsný sbírají se zas.Ale v hemživém těch člunů rojinoviců se veze klidný sněm,bledých lící, v temném řádu krojipod páterů vážným dozorem.S vody šplíchotem a ševelemsnoubí se jen tajné šepotání,chvílemi pak přes lodice lemdo vody se ruka lehce sklání.A tu z proudu, v němž se juná dlaňlichotivě probírá a houpá,blahý pocit osvěžení vstoupáv údy malátné a žhavou skráň.Pohled tiše vnímá vody vděk,jak tu jiskrou nesčíslnou plane,ryzím zlatem s dlouhých vesel kane;zelený jej těší ostrůveka roj bílých obláčků, jenž plovepo blankytném nebes klenutí,jako v jasné tůni azurovérozptýlená pírka labutí.

Blahé city, mocně rozvlněnékouzlem těchto zjevů, teplou vesnou,povytryskly z hrudi přeplněnémarianské písně notou plesnou.

A jak by ten zpěvák v duše hloubisoudruhům byl vzbudil pravou strunu,teď hlas druhý, třetí s ním se snoubí,jiný vpadá z vedlejšího člunua již s pozdviženým k nebi zoremzajásal tu píseň zástup celý;nad vlnami slavným, plesným sborem„Salve,“ zaznívá, „regina coeli!“

V písek břehu zobáky své vrylačlunů družina, kde tlupa stromůtmavé krovy dřímavého domuzelení svou jemnou lehce kryla.Za ním širý, utěšený sadvábí v rozložitých větví chladku záhonů pestré nádheře;nejzáze pak vrchu slunná šíjehrboly své kamenité kryjepod zelené vína kadeře.

Kdysi vládla v rozkošném tom saděMar’je z Pernštýna, kráska jará,rodem byvši Manriquez de Lara.Což by mohly v šepotavé zraděvyprávěti tyto stromy stinnéo výjevech vábných doby jiné!

Jak tu často v pěšin jemném písku,vinoucích se v trávník sametovýkol ostrůvků kvetoucího křoví,při šelestu hravých vodotrysků,při slavičím hlase mandolinyk bokům paní, krytých zlatohlavem,páni ve španělském kroji tmavémtulili se jako k zářím stíny.

Kterak časem za soumraku létatento vodojem, kam žluté listynyní podzimní jen vítr metá,vítal druhdy ve svůj křišťál čistýjemnou vlnou, toužebně se chvící,nožky plaché opojivých vnad,váhavě hloub’, hloub’ se sklánějícípo mramoru stupňů v libý chlad,bělejší, než labuť jeho snivá,než květ leknínu, jenž po něm splývá.

Jak ten brod se věsil perlou hojnouna kadeří světlý, temný vděk,vymršťován dlaní nepokojnouzápolících v žertu rusalek,kterak růže, vonné jejich střely,pokryly klín jeho rozechvělý…

Nyní zbožnost otců dechem vřelým,čistým provívá těch sadů krásu,kteréž kněžna prstem zkostnatělýmv dar jim připsala pro duše spásu.Satyr s flétnou, Amor s lukem svýmomšeni se kryjí v listů směsi,před níž socha světce hlavu věsí,líbajíc kříž retem kamenným.Do skalisek v houští zbožná dlaňjeskyni si zasmušilou vrylaoltářík tam vytesavši, naňšklebící se lebku postavila,kde teď, klekna do vlhkého mechu,v nerušené novic samotěrozjímati může v žalném vzdechuo pozemských věcí nicotě.

Po těch sadech rozptýlil se nynízástup noviců, by po svém užilsporého chvil volných dobrodiní.Tu se hlouček temných postav sdružil,tamo samotář jak stín se hřížído pestrého kvítí, v zeleň svíží.Podél stezek revízové houštímnohý nedozrálý hrozníčekjako růženec již k zemi spouštísmaragdových drobných perliček.Každému kol kolem stromu, keřiplod již mladý ukryt pod kadeří,však jej barvou od listnatých skrýšípohled zběžný dosud nerozliší.Růže spanilá již mocí jarouz těsných poupátek se dobývá;zeleného krovu hojnou spárouv milostném se vděku zardívá.

Václav uchýlil se v sadu koutnejzazší, kde houští zdivočiléz větví směsi, břečtanových poutv úkrytu mu splétá loubí milé.Balvan, pláštěm postlán mechovým,s kapradiny jemným krajkovímsedadlo mu v šeru stinném skýtá;před ním za zbortěnou sadu zdí,na níž růžemi se šípek rdí,svatovítská věž tam v dáli svítá.Zde klid vábný. Kdys jen z medných zřídelvčelka bzučíc v oul se navracía jen motýl z rozestřených křídeloko pestré k němu obrací.

Tuto Václav, vzdálen jarých druhů,pochmurného otců dohledu,v milostného snění čarokruhuzpomínky zve v tichou besedu.

K Loretě zas v duchu volně kráčí.S obou stran tu domů vetchých řaddo ulice pošmourné se mračí,příčních oblouků v ně stele chlad.Shůry vstříc mu stoupá váhavěčtvero sluhů v pyšné úpravěs nosítky, jež báječně se třpytí.V jejich stěnách zlatých dokolavykládané mnohobarvé kvítíze skla benátského plápolá.A roj úbělových amorůdrobných, zlatokřídlých v jarém spěchupo stěnách se hemží nahoruna baňatou pozlacenou střechu.Na temeni jejím oblém pakse všech stran ty postavičky něžnév hemživý se tlumí bílý mrak,z něhož jako z mořské pěny sněžnélásky bohyně se vznáší nahá.Však po lýtkách k bokům opojnýmrozptýlen jí předvoj bůžků sahá,tak že hemžením tím výbojnýmčástečně jen divný půvab svítá;jednotliví smělci dospěliaž po bílá ňadra nepokrytá,ba z nich jeden nejvíc protřelýna ramenu oblém s lukem vzpjatýmdo daleka míří šípem zlatým.

Nosítka se zvolna k němu blíží.Oko jeho v hedbáv růžovýnitra jejich nesměle se hříží — —Kdo směs citů jeho vypoví,když z nich oknem, ježto zpola kryjelehká záclona, mu vzhledla vstřícz nenadání známá dvojí líc:Mar’je hrdé, něžné Ignácie?!

Poznaly ho. Mar’je v úsměvurtoma hnula; vějíř její letempozdravil jej drahokamů vznětem,mihnuvších se v lehkém záchvěvu.Stoudně pochýlila Ignácieobličej svůj nachem rozžatý,jejžto modrý baret cípatý,perlou poset, v záhyby své kryje, —něžná hlavinka v té zdobné řásefialince rosné podobá se.Minuly ho. Za nosítky zíral,z jejichž okna vějíř laškovnývykloněn se ještě rozestíral, —až zjev dole zmizel čarovný.Ale dále ulicí se bera,stále viděl obraz vděků milých,kynoucí mu z posupného šeraoblouků a domů zasmušilých;hlavu, klonící se rozpačitěpod baretem modrým, v perel kmitě,líbeznou tu živou violua tvář její v cudném plápolu…

Božího pak Těla obřad slavnýpo třetí mu zjevil obraz její.Řád, ve službě boží neunavný,oltář vzácný zřídil před kollejí.Obestlán jsa drahých látek šatem,zaskvívá se celý stříbrem, zlatem.Sterých květů milokrásným tvarem,stobarevnou pýchou záhonůpříroda tu jarní vonným daremtvůrci svému vzdává poklonu.By pak ještě více mysli davuokouzlili, dovršili slávu,jinochové z žáků vybranímísto andělů se kolem staví.Za rameny jejich třepetavýzlatých křídel pár se uklání,pod obroučkem zlatým volně kanek šíji hebký kadeřavý vlas,splývající roucho zlatotkanépropouští jen lýtko ze svých řas,pod nímž pozlaceným řemenímpřipoután je sandál k holením.Kolem oltáře tak s obou stranskupeni jsou krásně, výš a výše,každý pak, než obřad dokonán,stojí nepohnut a sotva dýše.Mezi nimi Václav stojí bledý.Kaditelnic chmurou libovonnouvysílá jak bílých mráčků clonouz řasy svislé zrak svůj na výzvědy.Svátosti tu září zlato ryzíjako slunce — svící hvězdná pýcha —dole s čaroleskem kněžské řízyžáčků komže bělostná se míchá.

Kolem pak se valný zástup tlačíjak hlav, šatů příboj barvitý;v lících obdiv, pobožnost se zračí.Však též tajný kacíř zarytýtu a tam škleb tají límcem pláště,nebo blesky málomocné záštěz pod obočí svislých kradmo metá.Ba, tam u pozadí zbrojná četacelý zástup zjevných husitůdivých brad a zarputilých tvářípřihánět sem musí z úkrytůhalapartnou k nebes blahé záři.

Náhle ve skupině panstva skvěléIgnácii spatřil. Panoš lepýv klekátko jí rudý polštář stele,jehož obruba se zlatem třepí.Dívka pokleká. Hled její spějena modliteb zlatých bílou blánkua rtík zbožným šepotem se chvějejako růžný kvítek v jarním vánku.Časem zarosený zrak se šinez temné, mihotavé brvy k výši —pohled zbožný nad ty řasy stinnénemůž míti půvabnější skrýši.K němu nyní zrak ten pozalétl —střelhbitě se sklopil, vzhledl zasa teď s jeho pohledem se střetl,zaplál, zhasl pod obrubou řas.A když v jeho tvář se znovu zdvihl,přes obličej děvin zardělýúsměv zvláštní zářivý se mihl;však to nebyl záblesk veselí,bylo-tě to, jak by mlhu rannírozptýlily jarní slunka jasya kraj ozářily z nenadání,plný květů, rosy, blaha, krásy.Pozachvěl se jinoch v opojení,zakývala za ním zlatá křídla —Ó, že není pravdou přestrojení,by k ní slétl, nad pozemská sídlaperutí ji vznesl vířivouv lásky věčné oblast zářivou!

Zpomínky tak vlají jeho duší.Náhlý šustot snění blahé ruší.Před ním, jak by vzlétla z nitra země,jako stvůra snění prchavá,rozhrnujíc šípků houští jemně,chví se vážná starce postava.S hlavy jeho sněhobílé vlasy,s brady kane vousů zdoba bílána prostého roucha šedé řasy,jež ho k samé zemi obestýlá.Jak dvě hvězdy pod obláčků bělem,pod obrvím šedým v jemném třpytěoči dlí na mládci uzardělém,jenž se z mechu zdvihá rozpačitě.S nesčíslnou stopou bídy, želekmetova líc vyšla z žití víru;však teď jasný klid se po ní stelejako předsvit nebeského míru,a dech lásky vane každým rysem —Zjev to patriarchy svatých písem!

„Jaká tvoje žádost, děde milý?“Ptá se Václav.

Stařec v jeho tahysnivý pohled hrouží ještě chvíli;jak by z loktů sen ho pouštěl blahý,v hlubokém pak vece povzdechu:„Odpočinuv za zdí v keřů stínu,zahledl jsem listím tebe, synu,a tvůj zjev tak sladkou potěchudo srdce mi vypráhlého linul,že jsem ssutou zdí sem nohu šinul,abych z blízka pohled’ ve tvou líc.Ó, můj hochu drahý, rysy tvoje,čím je zkoumám dél, tím budí vícv šedé hlavě upomínek rojena čas krásný, dávno pominulý,krve mořem na vždy uplynulý. —Jak se zoveš?“

„Václav!“

„Divná shoda!Totéž jméno s památkou se pojí,jež mne blaží, leč i v srdce bodá.A kdo, synu, rodičové tvoji?“

„Nevím. V bouřné za povstáním doběTovaryšstvo z loktů chůvy mroucína ulici, opuštěné robě,pozdvihlo mne v náruč lásky vroucí.“

„A moc upomínky z mladých letnic — nic nekouzlí ti v duši zpět?“

„Řád nás učí srdce vytrhnoutize všech svazků lásky rodinnéa jím celým k církvi matce lnouti,k papeži pak otci jediné.Však tvé líce důvěru mou budí,kmete ctihodný. Nuž svěřím tobě,co tak často vanulo mou hrudío samotě, v podvečerní době,když se navracelo hnědým vzduchemptactvo v rodná hnízda s plesným ruchem,jak se duše divně roztoužila,v sladkobolné sny se pohroužila,jak tu často do schýlených skráníplížilo se matné vzpomínání.Tajemnou zří mlhou duše zornevídaných žírných krajin vnadu,spjatých v dálce modrým věncem hor,na skalinách štíhlé věže hradů.Pak se v duchu mém zas míhá sterýneznámých zjev lidí v pestrých hávech,sokolů, již honcům na rukávechtřepetají drobných přílbic péry,vidím sady, plné květné zdoby,schody točité a krásné koby — —Leč to všechno z hloubi duše mojív obrysech tak nejistých se rojí,že mi nelze soudit s bezpečností,odlesk-li to snu či skutečnosti.

Ale časem, starče, se mi zdává,že ten závoj minulosti dálnétrhlinami příze neodhalnéve skutečnost nahlédnout mi dává.Vzdušnou komnatu pak vidím jasně,malby na stěnách a trámů řadu,mohutný krb učazený v zadu,řezby křesla, zlaté jeho třásně.Mne pak rukou silnou obepínástatný muž — můj otec — vážných lícía já vzhlédám časem z jeho klínana zrak plamenný, ret hlaholícízvučným slovem jakés knihy svaté.Vidím posud mocný její hřbet,pazoury lví — spony odepjaté —,začátečních písmen pestrý květ.Jako tehdáž z měkké skrýše, stinné,již mi upřádal vous jeho tmavý,vidím stranou kolovrátek hravý,za nímž paní vlídné zrak mi kyne.Jemné přádlo chytá v usmívání,na kuželi zdobném navité,a zář pestrou na přízi tu skláníoken špičatých sklo barvité,v kolísavém, mnohobarvém pruhu,že se zdá mi, jakby předla duhu.Za ní štíhloboký jinoch klonísnivou hlavu, která vlasů tmouoči planoucí mu zpola cloní,k útlým prsům, jež se mocně dmou.A zas duch můj kobu jinou vidí,nádhernější. Hlomozící tlumzamračených, ozbrojených lidíotce mého vleče ke schodům.Matka za ním náruč rozestírá,na práh, mdlobou zachvácena, padá;on mě vroucně líbá, v náruč svírá,ruce s šeptem na hlavu mi vkládá — —“

Zatím stařec ruku jeho jemněve své tiskl. Náhle před ním klesána kolena, kloní k zemi témě,k nebi zří zas, pomateně plesá,ruce jeho svírá, ke rtům vine,slzou rosí, na srdce své šine,vzdychá z hluboka a štká i vzlyká:„Svatá krvi — synu mučenníka!“

Vstává zase, vznáší hledy, ruce:„Veleben buď, Pane, v plesném díku,že jsi seslal svému služebníkublaha zábřesk po tak dlouhé muce,že jsi popřál na věčnosti prahuještě jednou mojim očím kalnýmpohlédnouti v kouzlo drahých tahů,nesoucích mne k rájům žití dálným!“

„Ty znáš rod můj, otce, domovinu —?“z chvějících se prsou vzkřikl novic.

„„Známo-li ti, pověz, drahý synu,jméno Bohuslava z Michalovic?““

„Buřiče, jenž mečem popravnýmskončil žití, nepravostí plné,s věrolomství znakem ohavným,jemuž církev naše svatá klne,jenž byl Tovaryšstva škůdcem krutým,strůjcem svatokrádežného lupu,jehož hlava, strašíc okem dutým,na věži tam visí pro potupu,jehož duše bez lítosti chvěnído věčného klesla zatracení —?!“

„„Vznešeného pravdy hrdinu,který za víru svou, otčinu,napojil svou krví vrahů zlost,jehož památku jak drahý skvostna tisíce věrných srdcí chrání,rozptýlených širou světa plání,s jehož hlavy v jiném krasším žitíkoruna se mučennická třpytíboží slávy bleskem věčitým — —Ten — ten, jinochu, jest otcem tvým!““

Vzúpěl Václav, v obě dlaně skrylzbledlý obličej. Tak drahně chvilstoje vzdychal. Ze skrýše svých dlanízdvih’ pak oko v horečnatém vzplání:„Snad tě, starče, domnění tvé klame?“

„„Nikoli! Ty tahy dobře známé, —shoda jména, okolností všech —zde ta dlouhá jizva na prstech,kam tě kdysi v půtce dětské ťalmečíkem svým soudruh horkokrevný —nevěříš-li ještě, poodhals ramen šat a důkaz viz tu zjevný:Zde to divné, malé znamení,kalich zjevující, přesně tak,jakby Hospodin sám víry znakbyl ti vtiskl v živém plameni —Ty’s to, Václave! Tvé vidím líce,podobu tvou vidím přemilenou —Ty však Ambrože již neznáš více,jenž tě hladil, houpal na kolenou,jenž, sám děckem stav se, s tebou hrával,z kůry lodice ti vyřezával,v káď je kladl, do plachet jim dýchal,jehož pohádky tak rád jsi slýchal — —?““

Takto mluvě náruč rozestíralk jinochovi kmet. Leč Václav ještěv odhalené rámě zděšen zíral,kde jak krůpěj krvavého deštěnad bělostné růže květným listemdrobný kalich rděl se v bělu čistém.Přeslechnuv, co v posled stařec děl,dvojici pak zdvihl očí tmavoua ret jeho v otázce se chvěl:„A kdo’s ty, jenž tou mne děsíš zprávou?“

„„Já kdo jsem? Jsem harfa Israelev babylónských vrbách zavěšená,němá, mrtvá; jenom k jeku železlobným vichrem časem vyděšená.

Stín jsem člověka, jenž dávno k Bohuduši vrátil z labyrintu světaa jak přízrak bludnou šine nohupo trosce, jež vlastí rozeseta.

A květ marný pozemského štěstí,dávno zvadlý, vzpomínka jen pěstí.Ducha zrakem vídám častokrátna jezera modrojasném laduštíhlých věží bílým stínem hrátobraz luzný Rvenického hradu.Tam tvůj otec žil, ráj kolem tvořil:klasů zlatem pyšníval se lána strom do nich větve husté nořilovocem jsa hojným obtěžkán,chmel se bujně kolem tyčí vinula kmen révy plným hroznem kynul.

Tamo šťasten, spokojen jsem žilotce tvého sluhou jsa — víc druhem.On ves dozor nad hradem a luhemhorlivé mé péči uložila mne rozmanitý úkol tenvíce těchou plníval, než trudil.Sotva zabělal se v polích den,opouštěl jsem lože, čeleď budil,chlévy ohlédl, kde řadou stálzástup krásných volků, čistých plemen,těšil se, když kravkám pestrým z vemenmléka hojný zdroj se prýštíval,a pak za blýskavých pluhů řadouvycházel jsem v pole. Ves ten ruchhospodářství svou mne jímal vnadou:těšilo mne, když se hloubný pluhskvoucím rádlem v kyprou zemi bořil,když se prvním oseníčkem lánzeleným jak lehkým kmentem šňořil,když klas hojný, chrpou promíchán,vynášel se z půdy, žloutnul, sílil,šeptal tichou, blahoplodnou zvěst,zrnek tíží hlavinku svou chýlil,jakby vzdával pěstiteli čest.Těšilo mne, když se v růžný květjabloň sadu skvostně odívala,a pak, zevšad opřena jak děd,plodem zardělým se usmívala.Těšilo mne, když ryb loďka plnáblýskala se stříbrem sítě oky,neb když pod nůžkami jehňat vlnak zemi padala, jak sněhu vloky.Těšilo mne též, kdy pilné včelyv malovaný oul svůj sladký plenz libovonných květů přinášelya když pozděj z oulu vykrojenv míse usmíval se zlatý medchuti božské, rozkoš na pohled.

Jaký ples hrál o dožinkách nivou,když tam v choti sličné průvoduotec tvůj šel s lící přívětivoupohledět na zlatou úrodu;když je jali do slaměných pouta máť tvoje do rusého vlasus úsměvem si dala zavinoutvěnec chrpy, koukole a klasů!Nebylť otec tvůj z těch zpupných pánů,kteří mučí tvrdým jařmem šíjelidu chudého, jenž pro ně v lánupotu ručeje do brázdy lije.Nekalil jim radost v temné pýše.Na dožinkách jeho rok co rokz ohromných dvou sudů proudil v číšechmeloviny, vína jarý tok.Ba sám k rozhovoru srdečnémuk mužům přisedal pán laskavý;za to s láskou vzhlížejíce k němuze srdce mu pili na zdraví.K tanci zvaly pod věnečkem chrpyžneček švarných oči rozžatékolem lípy, jíž své lesklé srpyzavěsily v loubí košaté;pod ní seděl dudák šedých vlasů,paží přitiskaje zvučný měchs hlavou kozlí, s nížto za okrasustuhy vlály v barvách duhy všech.Tak lán šuměl plesem neztenčeným,až pak večer ženci nezbednípod vztyčeným snopem, ověnčenýmusadili na vůz poslednídudáka, jenž s rudou vínem lícíhlavou klesal na kvičící měcha kol vozu zástup hlaholícísrpy zvoně lesklých na pasech,v tanci, výskotu a hovorunavracel se šerem ke dvoru.

Když stín večera se v pole klad’,ve svůj příbytek jsem spěchal rád.K zubaté zdi hradní přichýlenv koutě nádvoří můj domek milýusmíval se, čistě obílen;před ním ruce moje vykouzlilyz půdy skalní trpasličí sadpestrých květů na vysokém stonku;a keř vinný, v lávku roně chlad,okno zpola halil do úponků.Uvnitř pod pečlivou žínky dlaníčistotou se třpytil každý kout —po laskavém jejím uvítáníjak tu milo bylo zasednoutnad večeři chutnou za stůl prostý,před lipovým vína poháremse stálými vítanými hosty:s jasnou myslí, dobrým rozmarem!Kterak záříval zrak dobré ženy,když jsem milené své knihy sňalz výklenku, kde byly uzamčeny,a jí z bible příběh předčítal,bratra Chelčického slova zlatá,kroniky o dávných slavných bojích —a když tvář se zdvihla knihou vzňatá,stejný zápal čet’ jsem v očích jejích…

Leč tu bolestně se dotknul mneHospodinův prst. Má drahá ženaku věčnému spánku položenav chladné země lůno tajemné.Zdálo se mi, že ves půvab smavý,jímž mne těšila dřív tato zem,s lesů, sadů, zlatých klasů, trávyulét’ na vždy s jejím úsměvem.A když zpět mi bylo večer jítiv domek prázdný, před nímž svadlo kvítí,na němž usychal již vinný kmen,v jizbičce tu prázdné jako v hroběna stůl čelo klad’ jsem v těžké mdlobě,vzdychal, úpěl, bolem přemožen.

A tu v strastiplné srdce mojejediná se těcha řinulaz písem zbožných posvátného zdroje:blíže, blíž se duše vinulaku knihám těm, nad nimiž mne časemzábřesk jitra pozdravil svým jasem.

Když se snivá hvězda večernízakmitla nad vlnou jezerní,tu jsem časem sedal v rozjímánína zdi hradu, hledě v širý kraj.Zvolna po horách a borech, plániprostíral se noci divný taj:dvorce, chaty unikaly zraku,stromů obrys mizel v temném mraku,až kraj celý podobal se jensmutečnímu šatu obrovskému,jenž nad mrtvou zemí rozestřencípy hor se vlní k nebes lemu.Zmíralo blíž koles, podkov znění,v dáli zvonů tklivé hlaholenía vše kolem objal čirý klid.Tu jsem k sobě hovoříval v duchu:Tak zem jednou navždy zmizí sluchu,tak ji navždy pohřeší tvůj vid.Všechna její rozmanitá tvárnost,ves ten zvuk je pouhý sen a dým,vše to lidské hemžení je marnost,trudný hon za cílem přeludným.Odvrať oči od těch lichých cet,zamkni světa blábolení sluch,v nitro své jen ponoř sluch a hled,kde ti sídlí nesmrtelný duch.Tam-li nenajdeš, proč hodno býti, —marno po tom celým světem zříti.A tak obrátil jsem v sebe vid;leč tam pustá prázdnota se tměla,až tu náhlý pronikl ji svit,jako jiskra nadpozemsky skvělá,jako hvězda nad jitřenku krasší,a já vnímal, jak se šíř a výšrozněcuje, všechny stíny plaší,vniká v nejtajnější duše skrýš,jak ji celou plní slunným třpytem,teplem lahodným a blaha citem,jak i zrak mi nítí, plane s tvářeboží milosti ta svatá záře.Tak jsem k domácímu kráčel prahu,a když tělo ukládal jsem k spaní,zdálo se mé duši v tichém blahu,jak bych v boží odpočíval dlani.

V tuto dobu tichou Rveniciopustil jsem s otcem tvým. Jej zvalyvíra, vlast za tiché hradu valyv život bouřlivě se měnící.Oné dvojici on v pomoc neslpádné rámě, věhlas bystré hlavy —národ pak jej brzy povyneslna vrch důstojenství, moci, slávy.A jak mladý strom, jenž u kořenůstaršího se ujav, štíhlý vděkjarou mízou rašícího kmenuk němu vine, krásný vrcholeksvěže zelený pne vzhůru směle,jakby převýšiti hodlal záhyomšeného svého zploditele:tak mu po boku, pln velké snahy,starší bratr tvůj, náš jarý Smil,s otcem svým již málem zápolil.Pak jsi přibyl ty, květ opozdilý,kdy již sprchla první vločka sněhuv kadeř otcovu — Ach, june milý,jak ti líčit všechnu radost, něhu,s jakou ve tvou kolébku se díval,všechnu péči, skvělé naděje,hrdé sny, jež nad tvým čílkem snívalo slávě, v níž kdys se zaskvěje!Kdyby viděl, jak ti supi draví,k nimžto planul plným hněvu žárem,jeho holoubka svým drží spárem,v peří svého mrak jej šatí tmavý — —!Ó, tvůj otec Husita byl pravý,plný zanícení pro vlast, víru,jejich škůdců bijce nedočkavý —skvoucí perla českých bohatýrů!A tu hlavu krásnou s čelem smělým,na němž trůnil věhlas, mužný vzdor,musil spatřit mečem zkrvavělýmkatu k nohám sraženu můj zor!

Ha, ten den — to jitro, plné děsu —!Ó, že moh’ zrak nebe zářivýtehdáž vynořit se z klína lesůpopatřit na zločin strašlivý,spáchaný v čest bohu rouhavě,nad nímž čas náš němou hrůzou trnea jenž původům svým na hlavěvěčnou kletbu příštích věků shrne!

Strašné divadlo! Jak děsný senv paměť vrací se, hruď žalem plní:Stojím, jezerem hlav obklopen,jež se šumně po náměstí vlní,z každé ulice proud vtéká nový,plna hlav jsou domů okna, krovy.V jitřním šeru, velebný jak stín,chmurně shlíží z bledých nebes lemudvojicí svých věží slavný Týn:jaké divadlo — žel! — chystá jemuvěrná družka, radnice ta šerá,s níž ach! vídal s výše podnebeskévelkých dějů pásma tolikerá,tolik pýchy, jasné slávy české!Nyní před ní cizích žoldákůdivé davy posupně se tlačík lešení, jež v temném povlakukatafalk jak ohromný se mračí.S lavic povýšených soudci řadou— navždy souzení svým soudem křivým —zpupná čela chmuří za ohradou.Mniši různobarví s okem lstivým,s leskem vítězným na kruté líci,krouží kol jak supi čekajícína kvas hrozný. Po straně kat mračnýopírá se o meč krvelačný.Pacholci již stelou sukno rudé —Slyš! teď velikého děla hřměníúvod k děsné tragedii bude.Z radnice již stoupá na lešenívážný Šlik. Dech zatajil se mžikemv prsou všech. A když tak stoupal k předua tvář bledou zasmušilých hledůjitřní zlíbal svit, tu pláčem, vzlykemdav se ozval ve prostranství širém;však hned vpadly bubny vzteklým vírema trub divý vřesk. I spatřil jsemtoliko, jak kolenem se nížív sukno rudé, k nebi s šeptem vzhlíží, —jak meč blýská — z šíje, ruky stříkáprvního krev pravdy mučenníka.Budovec pak vyšel s hlavou šedou,stříbrnou si hladě bradu dlouhou,jeho zrak se skvěl, jak nedočkavoupo koruně mučennické touhou.Za ním v meče běsném blýskotáníHarant statný, Kaplíř věkem schřadlý,Dvořecký a z Bílé, z Losu páni,Černín, Konecchlumský řadou padli.Zatím zarděly se jitrem vzňatédomů štíty, mocné věže Týnu,jak by odleskem té krve svaté, —jak by studem, že tu v jejich stínuv srdci země, slávou vždy se skvoucím,všechny její nejvzácnější květyzpupný vrah můž’ kosit bez odvety, —jakby ve plamenu zloby žhoucím.

Teď tvůj otec vyšel v popravuz radnice. — Ne, nešel; jarým skokempo stupních se snesl, s jasným okem,jak by spěchal v milou zábavu;výše hrdou vzpřímiv postavu,soudce přelet’ hledem pohrdlivým.Rachotily bubny vírem divým,trouby zavzněly, však jejich vřesknemoh’ utajit vzdor jeho skrání,vrahů smečkou, smrtí pohrdánía ten klidný, slunný tváře lesk.

Na chvíli stín přelet’ jeho čelem:utkvělť okem pozdviženým manína pošmourném Týnu pozatmělém,a tu duma snad mu létla skrání,že chrám v smuteční se halí řasynad vlastí, již mrtvou pro vše časy;však tu náhle v jarém slunce bleskuvěží dvojice se rozžala,že jak ohnivý květ na nebeskuzaskvěla se každá fiálaa zrak otcův rozjasnil se znova.Zabělal se obnažený vaz,nad ním zableskl se meče ráza v zem klesla hlava hrdinova — —

Takto skonal. Hojnost jeho statkůrozchvátili lační ohaři — —vem tu knihu jen, již v žalářipro tebe mi podal na památku;z ní on čerpal těchy chvíle blahé, —najdeš tam črt mnohý ruky drahé.S rozplašeným davem věrných Čechůs bratrem tvým jsem bloudil cizí zemí;však on zíral stále v bolném vzdechuv dálku na hornaté vlasti lemy,o návratu psanců, pomstě snil,až jsem skrytou stezkou potajív zemi rodnou s ním se navrátil.

On teď v lesích hluchých po kraji,kde lid zoufalý se plaše skrývá,k válce nerovné jej sbírá směle,plamen bojovný mu v prsa vlívá.V kotlině tam lesní osamělécvičí dav. Jak staří Husitékyje nesou, cepy pobité,vůdci odvaha pak šeptá slepá,že jak Žižka vrahů voje ztepá.

Marno vše! Jak harfa Israele,zavěšená u vod Babylonu,duše má jen zvučí stonem želea zrak mdlý již volá smrti clonu.““

Za své řeči s junem sedl kmetna omšený balvan skrýše stinné.Nyní mlčí, v rozechvělý retlící vrásčitou mu slza plyne.Také jinochu se hojně lijíslzy ze zraků, jež dlaně kryjí,krůpěj za krůpějí na klín kanev listy knihy, otcem odkázané.

Náhle zavzněl sadem zvonu hlas.Povstal jun, skryl knihu do šatua děl starci, suše vláhu řas:„Tento zvon mě zove k návratu;však rci ještě, kde máť moje?“

„„V hrobě.““

Opět Václav uslzenou tvářna okamžik schýlil v ruce oběa pak ptal se: „Zdaž sem v brzké doběpřijít můžeš zas, bys plnou zářpod mé minulosti šerým krovemrozlil zvěsti podrobnější slovem?“

„„Za týden sem přijdu s bratrem tvýmv tento čas a vzdychám k Hospodinu,by tě rukou naší, milý synu,vydral supů drápům lakotným.““

Jinoch stezkou hlouběj v sad se spouštía kmet mizí za zdí v šípků houští.