Watteau

Za Paříží jsem kráčel polemvždy podél cesty dál a dál,sám šel jsem pouze se svým bolem,ten jediný mi ruku dal.

Kol pole smutná, dlouhá byla,šla v souhlas s nebem, tu se zdvih’na pláni, jež se v mlhu kryla,park starý stromů pradávných.

Můj zrak se mříží v stromy hloubí,toť park, jak Watteau měl je rád,tu olše, jívy, svěží loubídle šňůry přistřiženo v řad.

Má duše ples i smutek cítí,já chápu v duši stísněné:Zde blízko sen je mého žitía štěstí mé tam zamčené!