Kdo bude králem?

Hle! já jsem Behemot, slon, kolos, jenž se valí,jsa hrbem na pláni můj obrovský hřbet z dálijak hory vrchol ční,jsem živé pohoří, tak světem šírým kráčím,já bych byl archu zvrh’, když nohu v řeku vtlačímaž k mostu zábradlí vystříkne voda z ní!

Vzít věže na bedra jest pro mne směšná hračka,jak beran drtící měst valy bok můj mačká,jak přijde k nim jen blíž,kde jaký vojska pluk, jejž běh můj neproboří,já chytnu v rypák svůj najednou jezdce s oři,je hodím do vzduchu a nedbám o ně již!

Jich píky převrací jak trávu moje nohya krokem každičkým já házím k zemi stohymrtvých a raněných;a v srdci potýčky kde v hrůzyplném jekuřve prostovlasá seč a zuří v děsném vzteku,na maltu krvavou já mísím těla jich.

Se slabým praskotem se šípy po mně řítí,jak v zimním chmúrném dni, když padá krupobitína tvrdé tašky střech,nejtvrdší oštěpy, jež v brnění se topí,mé koze tknou se jen a nenechají stopy,já s hlavou vzpřímenou po cestách kráčím všech!

Když na cestě je strom, jej zlomím a dál pádím,ve lesích bambusu já pobíhám a řádímjak ve obilí páv,a řeku potkám-li, ji vypiju, když spěchám,vysuším rypákem a v suchu ležet nechámv řečišti vypráhlém ryb šupinatých dav.

Mé zuby slonové by rozpáraly zemi,já nebe unes bych i se hvězdami všemijak Atlas rameny;nic těžkým není mi, svá silná, tuhá zádamoh’ bych mu zapůjčit, když světa pól mu padá,já kdys jej nahradím, až bude umdlený!

A hrozný Behemot, když proud své chlouby stavilv své řeči rozhorlen mu Leviathan pravil:

Ty Behemote mlč, já jsem Leviathan,jak děcko rozmarné já šlehám ocean,když tlustý chvost můj sebou hází,mé kosti rovnají se prutům železným,jsem říše mořské král, bůh učinil mne jím,bůh, blankytu pán beze hrází.

I žralok ozbrojen jsa trojí sanicíi delfín ohromný vous dlouhý mající,i kraken, jejž za ostrov měli,beztvárný kladivoun, velryba děsivá,ves šupinatý dav, jenž proudy prorývá,i nautilus i vorvaň smělý;

I ryba macar též, jež světy objímá,od pólů velryby s hněvnýma očima,jichž nozdry vodu vystřikují,i triton báječný, sireny, jejichž hlaszní sladce se skály, kde zelený svůj vlasčeší a prsy ukazují;

I hnusní krabové, hvězdýši zářící,jenž jako tesáky svých klepet zbrojnicina všecky strany drze křiví,ti hlasem společným králem mne jmenujía hrůzou chvějí se a lezou do slují,když prohlížím své říše divy.

Pro oko, které můž’ se nořit na dno vln,má říš jest nádherná, můj palác skvostů pln,tu cizích rostlin prales celý,tu houby polypy, škeble a korály,jak v lesích báječných v oblouk se sepjalya v zelenou se tříseň dělí.

Když hřbetem pohnu jen, ocean chvěje se,můj dech i orkany z dna jeho povznesea houstne v těžké mračno šedé,van z velkých nozder mých i loďstvo uchvátí,je vírem zatočí, že chvěje v závratise na palubě mužstvo bledé.

Ó marná chlouba tvá i řeč tvá vítězná,že tvrdší ocele jest hruď tvá železná,že každou hradbu hřbet tvůj svalí,ó Behemete, když zrak můj tě prohlíží,můj jícen by tě spolk beze všech obtíží,tvůj život úzký jest a malý!

Já vládnout budu přec, každého večerajenž vodím na pastvu v bahnitá jezerabeztvárné zvěře valné tlupy,syn časů minulých, jenž od potopy zbyl,jenž proudem nozder svých schvátil a zatopilkdys nad horami velké supy!

I Leviathan ztich’ a skryl se v mořské toky,z nichž jako ostrovy se leskly jeho boky.

Mně zdá se, když zřím v hloubi dolů,že slyším, jak se sváří spolutam Behemot, Leviathan,z nich každý chce, ó marná váda!by jeho byla světa vláda,kam sahá zem i oceán.

A k čemu chtěl by vládnout světyLeviathan, ten netvor kletý,nač jemu prestol vesmíru?či nemá k službě zvířat rody,azúrný palác v hloubce vody,jež stále krouží do víru?

I Behemot chce vládcem býti,v nečistý pazour žezlo vzíti,on, s velkým břichem, v jařmo poutchce ukovati šírou zemi,i oceán se zdroji všemichce brlohem svým obsáhnout!

Já jiný nárok činit mohu,než oni dva, jenž z bláta nohupozvednout výše nemohou,já, pták Rock, chci v rozmachu smělémbýt všehomíra ředitelem,jak vládnu v letu oblohou.

V svůj silný spár bych mohl tebe,ó zeměkoule, vzít i nebea s vámi vzletnout do mraku,dva světy stvořte, já je sřítíma v každý pazour jeden chytím,tak jako orel ve znaku.

Mé křídlo proudem světla pluje,můj zrak bez víček pozorujehoroucí slunce obličej,když vzduchem letím, tu se stmívá,v mrak ohromný se obzor skrývá,tož ve svůj stín já halím jej!

U nejzažších hvězd bývám hostem,mluvím s kometou s bledým chvostem,z luny si hnízdo udělám,na oblouku sfér usedávám,a křídla vzmachem v pouť se dáváma nekonečnem létnu sám!

Ó Leviathane, slyš, já se proudům tvojím,jenž z černých nozder tvých v oblouku letí dvojím,i mořským hlubinám, jež dechem tvým se chvějí,i polům lednatým i živlům všechněm směji;na vetchý skočím člun a v tvoje boky stranouhrot vrazím smrtelný, že jednou skonáš ranou,neb v noční lampu svou já tuku potřebuji,když slunce zhasíná a mraky nebem plují.Ty, Behemote, v prach! i ty jsi mojím sluhou,já břímě naložím na hřbet i šij tvou tuhou,tvá děsná velikost mne věru neomýlí,na hračky zpracuji tvůj velký zub a bílý,tvé uši uřezám, jenž k bokům tobě visí,a rovny praporcům se v krok tvých nohou mísí,bych vyzdobil svůj stan a vycpal polštář sobě.A peří, perutě chci, Rocku, vzíti tobě.Má koule stihne tě a v křídlo raní tebe,že neskončíš svůj let, že neprolétneš nebe,a přímo k nohoum mým na skálu s výše mraků,ó Rocku, upadneš a zhyneš, chlubný ptáku!