Na křižovatce

„Však on jí zvykne!“ povídají staří;„a třeba den, dva, tři se spolu sváří,to není ještě oheň ve stavení;bez trocha vády žádný sňatek není.“

Tak povídají, — dědoušek však kývásvou hlavou šedou; víť on, jak to bývá,když není láska štolou mladých lidí,víť, z takých sňatků bol jen, svár se klidí.

Však co to na plat, marné domlouvání,tatíka vůli nikdo neubrání,a třeba hoch byl jak ta kaple bledý:„On musí chtít, to pro dnes naposledy!“

A hoch se zvedl, duši mu to mučí,že lásce sejček umíráčkem skučí,a ze stavení jako štvaný letía letí — letí, — lásky ve objetí.

Jak krásna je, když má tu slzu v oku,jak vodní lilje v hravém vlnek toku!Jak krásna je s tím rmutem na té líci,jak z alabastru socha na měsíci.

Již nemá matky, otce nepoznala:je dítě lásky — jak to v srdci pálá!Jí matka studem odumřela, bolem,a otec, bůh ví, kterým chodí dolem.

Jen v lásce hocha znala živobytí,jen v jeho lásce nebe hvězdou svítí!A jej — má ztratit, — že je lásky dítě!Ach jak to bouří, bodá v srdci lítě.

Dnes naposled — a přec to tak být musí,třeba to srdce bolest ve prach zdusí;dnes naposled — ach jak jej tiskne k sobě,tak jako matka zmírající robě.

Jsou němi oba, — nač tu také slova,kdy havran lásku ze srdce jim klová?Dnes naposled — i přísahu si složí,že do hrobu svou lásku nepoloží.

A křižatky tak pusté jsou, tak teskné,jen slabý kmit se sem tam hvězdy leskne,jen větrů šumot kolem rozléhá se.„Za rok a den tu obejmem se zase.“

A svatba hlučná byla den hned na to,ta nevěsta je samé pentle, zlato;i pije, tančí, bouří starý, mladý;jak posedlý ten kantor housle hladí.

I ženich pije, výská, v kole bouří,až od podlahy síň se prachem kouří,a ženich výská, až se tatík diví;leč hlavou kývá dědoušek ten sivý.

A div se tatík plesem nerozskočí,že jeho hoch jak posedlý se točí,a povídá, že zná ty mladé hochy:„Jen nepovolit jejich pro vrtochy.“

Tak pilo se a bouřilo až k ránu;již v kapli zvonek svatou světí pannu,již dědoušek se káravě v to vkládá:„Teď k modlení čas, z kola, chaso mladá!“

I uposlechli; dědouškovo slovo,to platilo jak páně páterovo.I každý s milou vykradl se zticha,jen ženich ještě z kola nepospíchá.

A v ruce sklenku pije, dupá, skáče.I dopil, sedá, — hlavu kloní — pláče,zas setře slzu, novou sklenku stiskne,do kapky dopil — vyskočí a výskne.

Již brzo rok, co svatbu měli spolu,však divná pověsť běží po padolu:že ženich hýří — až to proti bohu —a jeho žena — v hrobu jednu nohu.

On pije jen, a marně tatík brání.„Jen nepovolit“ sám teď hlavu sklání;ta hlava jeho jak dědouška bílá,velká to bolest, co ji pobělila.

A dědoušek? — ten nediví se tomu,že vnouče až den bílý chodí domů,on ví už mnohou takou historii:jedni se věší — druzí zase pijí.

Je tuhý mráz tam, žena sedí doma,modlitbu vzlyká sinalýma rtomaa tatík churav ku krbu se tulí —a syn? — ten někde ve dví sklenku půlí.

A venku vichr — mráz jde po všem tělea žena v mukách vzývá spasitele:„Je dávno půlnoc, on tu ještě není,ach bože, odvrať od něj pokušení.“

A již se zvedá — na lože se klade;ach divý sen jí srdce svírá mladé,a tatík také u krbu již dřímá —jen dědek ještě růženeček třímá.

Tam na křižatkách, odkud tolik lidítak poděšených? co jich oči vidí?Jen stuhlé tělo, v sloupu stojí oči,kol stuhlých vlasů jíní věnec točí.

A vedle něho jakás’ divná žena,nikdo ji nezná, v hadry oblečena,na hlavě věnec z podivného kvítí,ach hrůzný bol to, tak co oko znítí.

Tak dodržela přísahu mu svoji,že na křižatkách svatbu si vystrojíto do roka, i přišla v divném rouchu,svatební věnec kolem ze rampouchů.

I dědoušek sem šlape — ach již tuší —i slitování prosí jeho duši!I ženu poznal — a ta hlava siváse jako tenkrát bolestí rozkývá.