Cigán

Pospěš si, hochu, dřív než hladz těla mi duši vypoví,bystrý zrak tvůj a rychlý krok —snad rámě tvé cos uloví.

A mladý cigán vyskočil,a ze rtů zazněl divý smích:„Hoj, proklatá to brloha —těch lotrů srdcí kamenných.“

A jeden skok a jeden cval,jak s větrem chtěl by závodit,a prstama si zalusknul,jak byl by cigán tím již syt.

Ve městě bylo tmavo již;jen cigána zde svítil zrak,a měsíc jakby zahanbenukryl se před ním v hustý mrak.

Ve městě bylo ticho již;jen z hospody ryk zazníval.Zde cigán krok svůj zastavila divoce si zazpíval.

A sotva vstoupil do dveří,již hosté známou naň notou:„Vyhoďte toho tuláku,ven se zlodějskou holotou!“

A cigán máchnul nožem kol,hosté se dali do skřeku,a cigán zrakem zajiskřila obrátil se k útěku.

A jeden cval a jeden skok,hoch nazpět k matce utíkal,a za ním hostů divý řeva zbraně hluk tmou pronikal.

Kol dvorce pudil do polía pes naň uvnitř zavířil,pán dvorce okno otevřela na cigána zamířil.

A rána nocí zahřměla,a mladý cigán zaskučel,za ním na blízku hlídky davco smečka vzteklic zahučel.

Tu vyrotil se zástup ven,a mladý cigán k zemi kles —co v hospodě byl ukradl,to staré matce nedones.