Vyhnanec

Já znám děs propastí, pěn víry a jich šumynaslouchám slovům bled,jež plna hrůzy kdys Sybilla děla z Kumy,na Pathmu Janův ret.

Když kráčím ve stínu, kde pro vichřici dravou,nenašel nikdo cest,mám u noh propasti, mám blesky nad svou hlavou,lid dí: »On blázen jest!«

Co zatím vichřice, z níž smích vyletí časema časem opět hněv,si s lany pohrává jak v lyře chvějným hlasem,z vln vstává chmurný zpěv,

A já, jejž stíhá bol a záští, trud a stářía vlna, vichr, prach,jdu klidně cestou svou a nechám, ať se sváří,ať jiní mají strach!