Sara v lázni

A slunce s větrem v temných lesů klínupo čele lupením jí střely pohru stínů…

Sara, líná v svojí kráse,kolébá sev hamaku nad fontanouaž po samé kraje plnou,hravou vlnou,z vod Illyssu čerpanou.

Houpačka se zhlíží lehká,věru křehká,v zrcadle tam průhledném,sebe zříti, zjev ten bílýníž se chýlík vodě blíže v letu svém.

Kdykoliv se loďka hbitá,jež se zmítá,v letu dotkne hlatě vod,nad vlnou, která se zdvíhá,v let se míhákrásná šíj i nožky hrot.

Nožkou bázlivou hle, snivávodu zrývá,v které obraz chvěje se,až vzplá úběl nožky nachem.V letu plachémchladu vody směje se.

Zůstaň tady ukryt v stínu!Za hodinuuzříš s tváří planoucícelou nahou dívku v lázni,ručky v báznipřes ňadra si kladoucí.

Jesti hvězdou dívka smavá,z vln jež vstáváa v své bázně výbuchu,zda kdos nejde, zírajícía se rdícícelá vlhká ve vzduchu!

Pod stromy se třese celáplachá, bdělánejmenším kol ševelem,mušky křídlem, jež jí tkla se,hoří v krásejako granát v květu svém.

Závojem co kryto, šatem,uzříš chvatemv mokrém jejím oku hrát,Co můž’ její pohled skrýti?Hvězdou svítí,v azuru již vidíš plát.

Voda, jíž si údy smývá.deštěm splývájako prškou s topolu,s šíje jakby s její stuhypřes prs tuhýperly tekly pospolu!

Saře v této lázni vnadnénenapadne,sloučit řadu hříček těch,kolébá se v tichu dáleneustálešeptajíc si jako v snech:

„Kdybych byla kapitánkou,neb sultánkou,lázně ambry brala bych,v mramorově žluté vaně,trůnu v stranězlatých nohů pár se zdvih’.

Hedvábný bych hamak měla,tíže tělav kterém hravě omdlívá;měkký divan, v jehož lunědýchá vůně,lásky vůně blouznívá!

Těkati bych mohla nahá,tam kde vláhaláká zdrojů v lupení,nemusila bát se v stínuv keřů blínuzřít dvé očí v plameni!

Musil v sázku hlavu zbojnounepokojnoudát, kdo by mne toužil zřít,s hajdukem se rváti hrubým,s bělozubýmčerným eunuchem se bít.

Své bych procházela síněhodně líněco by vlekl sandaly,v kterých rubíny se blýští,po schodištii háv krok můj nedbalý!“

Jako princezna tak dálemluví, stálehoupajíc se zas a zas,zapomíná, co tak lítá,křídla hbitáže má den, že prchá čas,

Ve fontan jak nožka vniká,voda stříkápo travníku kapek stem,na košilku v perlách tryská,kterou blízkástřemcha houpá tam a sem.

Co se v pole rozcházejídružky její,cesty vše jsou plny jich!Za ruce se drží, běžía jich svěžína vše strany zvoní smích.

Zpívají jak ona polem,jak jdou kolems výčitkou se točí k ní:„Zač to líné děvče stojí,jež se strojítakhle pozdě v době žní!“