Nálada

Na prsou kámen navalený leží.A při tom se tak hrozně těžce dýchá!Vzpomínek řada v závod kamsi běží.Jdu v dumy vnořen, jdu tak z ticha, z ticha!

O dávných dumách myslím nyní znova.Stesk zašlých chvil zas k nové vstává vzpouře.To k zalknutí vzduch, v němž smrť kosu ková,— karbolu zápach, dýmu, dehtu, kouře…

A je mi chladno… Vlhké moje tělose chvěje mrazem… nežli v posled skoná!— Což moje prsa roztrhat to chtělo?! —Ah, touha kdysi hýřivá a vonná…

Zřím tupě teď, jak tramway kolem jede,kočár se mihne, chodců dav se smíchá…Grimassy, tváře, všechno příliš šedé!Jak se to mate… kácí… z ticha… z ticha!