Smuteční verše

Oh, nechal jít mne pustou ulicí,tak samotného, se sklopenou hlavou!A dýchat zvolna mlhu smrtící,a náladou se spíjet umíravou…

Jít smutnou cestou, kde se zvedá strach,kdy pozdní večer závoj přes zem stáhl.A samotného sedět v kavárnách,ah, samotného, kdy jsem touhou práhl!

A teprve teď, kdy jsem začal psát,zří na mne — ironie zosobněná.Co píšu, slova mění v šer a chlad,a dívá se mi s chechtem přes ramena.