Sonet o smutném ránu

To bylo hořké ráno, jež ve slzách se stápí.Na tvář svou k smrti bledou jsem přitisk’ černou kápí!

Má hlava byla těžká od nepřišedších snů.Ta bledá bázeň se mnou, nechť kamkoliv se hnu.Ta bázeň příštích nocí — eh, zasmušilé ráno!

Vše nejisto, vše bloudí… Ah, ještě nedospáno?!Jsem unaven a líný — mé oči přivřeny…A kolem holé stěny — je všechno pochováno! —odešli dlouhou řadou Pyladi, Helény.

Ač nové touhy nemám, přece krčím ramenynad včerejšími sny, jež chytře ztajeny;ač nové touhy nemám — a zrak se v prázdno stápí…

A déšť mi v oči padá — blíž přitisknouti kápí! —To za šedého rána, jež nebe slzou skrápí!