Stín dávné doby

Stín dávné doby v duši moji vstává.A svoji ruku ku výstraze zdvih’…Mne každé slovo raní do krvavaa uráží mne frivolní Váš smích.

Vzpomínek starých průvod šel, mne tísnil…(Slavnostní průvod, v zadu pepíci!)Vše zhnuseno, a všechno jsem už vysnil,a všechny zahrál tóny kvílící…

Na dávný výlet, na mech dálných lesů,na slova, v nichž vřel dávný lásky klam,teď v době mlhy, ocúnu a vřesujá roztržitě sobě vzpomínám!

A dávný obraz v duši moji vstává.Kdos svoji ruku ku výstraze zdvih’…A tupě jdu, kde nikdo nevyčkává,a maně slyším frivolní ten smích.