V ten smutný zimní den…

V ten smutný zimní den, jenž jeden soumrak jest,kdy v mlze světlo mdlé se kmitá spletl cest,

v ten smutný zimní den, zrozený pro smutek,jenž neklid pouze dá a z něho zármutek,

já jako obtížen mučivou přítěží,vším kolem roztrpčen jsem přešel Nábřeží.

Básníku morózní, kritiku bručavý,po Vás se stesklo mi v den onen bolavý,

tou cestou kráčeje, jak mnohý dávný rok,jsem toužil uslyšet pomalý, těžký krok,

nad tokem Vltavy a v času plynutízahlédnout nedbalé na pozdrav kynutí,

být vzdálen intriky a dvojakosti lestné,za slovy drsnými ucítit srdce čestné.

Než soumrak míjel dál, rozplizlý, slizce měkký,byl den zas sychravý a nikdo podél řeky,

ač oči hledaly, tou mlhou osleplé,ač srdce hledalo, toužící po teple.

Marně jsem tudy šel. Cítil jsem nanovomučivou přítěž svou, dnů rmutných olovo,

a za své iluze a ze své naděje,že potkám kohosi, se tvrdě vzbouzeje,

opakoval jsem hlasem tišším, tišším:Nepotkám. Neuzřím. A mrtvých neuslyším