Pout

Pout byla skeptická a frivolnís banálními odrhovačkami.Procházela mezi krámyv svátečních šatech mládež okolní.

Šprýmovala a hovořila.Daleko bylo od rána.Srdce už byla rozdána.Jen z marcipánu srdce zbyla.

Točil se poblíž kolotočvtíravá muzika z hospody zněla.Zašel jsem do kostela.Nevím proč.

Prázdnotou zely lavicea zvuky z venčí vešly se mnou.Vnikala dveřmi v prostoru temnoupíšťal a hlasů směsice.

Směs chaotická z venčí zpívalaživota malý smutek, malou radost,požitku žádost.Jediná žena v chrámu zbývala.

Až k chladné dlažbě nachýlenav modravých šatech bez grácie.Z těch žen, jež život nehladí, jen bije.Smutná žena.

A oko prodlíu ženy nemladé, bez grácie,s časně prošedivělými vlasy.Za koho, za co se modlí,za koho, za co modli se asi?

Za toho, který odešel v dálkumanžel či syn?Ten bledý stínby byla milostná, prosí válku?

Za celý život v bídě-li,za dny v bouři?Za noci, kdy se oči nezamhouříže, smutné, příliš viděly?

Je cesta vratká,po které noha kráčela?A trpí nyní příliš matka,kde žena příliš trpěla?

Měl by tu někdo býta nikdo tu není?Odchod je věci každodenní,leč tíže je se navrátit!

Já nevím, co v té ženě sténá,jejího smutku neznám jména.Vidím jen, že je zhroucená,Vidím jen, jak je k dlažbě nachýlena.

Je-li tu léku, léku dejnemilosrdný osude.Je-li tu úděs, utiš jejje-li tu žal, ať nebude!

Osude, vzal’s té ženě dost,vzal’s mládi, půvab, úsměvy.Jestliže chmurná budoucnost,ať se ji aspoň nezjeví!

Ten žal, ta bolest beze slovchrám naplňuje setmělý.Ta žena je jak vetchý krov,jenž padne, vítr bude-li!