Hlas mroucích

Květ radosti tu jistě kvete.Uvěřte nám!Či k němu také nedojdete?

My prohledali města, vísky.Někdy se zdákvět radosti tak strašně blízký.

My květnatá jsme prošli lukaa hory svah,i stráň, kde stála boží muka.

My dýchali jsme všecky vůnějako v snách.A srdce naše ještě stůně.

My prohledali tůně plaše,třikráte žel!A ještě stůně srdce naše.

A hle, teď soumrak náhle padá,táhne noc.Ten náhlý konec není zrada?

Proč nenecháte ještě chvílihledati nás,když nic už oči neomýlí?

My bychom jistě nyní našli.Jen býti čas!Vidíme lip než v čas ten zašlý!

My bychom nyní jistě zřelitoužený květ.Neb v očích je náš život celý.

Vidíme nebezpečí, ztráty,vidíme též,který z těch květů jedovatý.

Proč na oči teď padá rouška,proč vázne krok?Je konec to, neb pouhá zkouška?

Krev teče z žil, a my tím mdlíme.V okamžik tenv život se — mrouce — rozhlížíme.

Vy šťastní, kteří ještě jdete,poslyšte nás!Květ radosti tu blízko kvete.

Na květu tomto ssají včelyv podzimní den.My již již na dosah jej měli!

U vaší nohy roztržitéčeká květ.Nevidíte. A neslyšíte.

My jako vy jsme k předu spělipřes dobrý květ.Neviděli jsme. Neslyšeli.

Což, když se sen i život tratí,nemožno jestnám mroucím aspoň varovali?

My bloudili jsme v polích, hvozdě.Krutý hlastu zvolal na nás: Je už pozdě!

Přes pole, hvozd, hor přes úbočívoláme k vám:Otevřte zavčas svoje oči!

Nad hřměním děl, tisíců skonyvám mroucí dí:Na dosah ruky květ ten vonný .