Pohled

Stoupal jsem těžce, s lopatoustudenou věže temnotoupo točitých a starých schodech.Na stupni posledním jsem si oddech’.

Moh’ dívat jsem se dosyta.Temnotou světlo prosvítá.Žár slunce potom náhle vzplanul.A na plateau jsem tiše stanul.

V červnovém dnu tom nečinněleželo město v kotlině,jakoby nedotčeno bolem,že věnec vrchů chrání kolem.

A vrchy, vrchy, na nich lesa hory modrají se kdes,po modru bílé mráčky letí,jak prchaly by ze zajetí.

Polední mrtvo, ani zvuk.Jen tušíš vůni z širých luk,kde před tvým zrakem dokonáváteď právě pokosená tráva.

Polední mrtvo. S úžasemty cítíš: zdola stoupá semta vůně, klid ten, všeho soulad,co spáti chce a co se toulat…

Chrpy se modrají, červená mák,opij se, znavený zraku.Vlní se obilí, mihl se pták — —Kam letíš, odvážný ptáku?

Bělá se pěšina, daleký cíl;záhadný, úkladný osud.Ty, který žil jsi a který jsi byl,rci, žiješ a jsi-li dosud?

V tom klidu poledne, v té vůni luk,v slunečném červnovém jasu,co zbylo, blouznivý, z mladistvých muk,co zbylo z přešlého času?

Chrpy se modraly, červenal mák,opojné voněly květy.Není-li poraněn odvážný ptákpřešlými dvaceti lety?

Vyletěl z osení, křídloma bil,daleká lákala cesta.Přes hory, přes pláně, v daleký cílUlice hlučely města…

Pták letěl neznaven, uměl se vznéstnad vrchy topolů svěže.V dalekém obzoru co že to jest?Tyčí se vysoké věže.

Pták letěl neznaven, daleko léť,lhostejný žár mu i zima.Na malém místě jak veliký svět!Komínů řada tu dýmá —

Nad mraveništěm usedl ptákna špici nejvyšší věže —Bludiště dole a nahoře mrak.Oj, ptáku, rozleť se svěže!

Oj, ptáku, zazpívej, vesele pějo tom, kdo do dálek letí.To mraveniště porozechvěj!Úkol tvůj letět a pěti!

Pěj, ptáku, mravencům o kráse jar,pěj, ptáku, o kráse bouře!Pěj, ptáku, radost a bolest a zmar,než zhyneš ve množství kouře!

Pěj, ptáku, o velkém hukotu vod,jež všechny přetrhnou hráze!Pěj, ptáku, na věži nachýlen hrot,než tebe udusí saze!

Pěj o všem, co jsi měl v životě rád,o květech, o plodném klasu!Překotný, ptáku, je písně tvé spád,jako bys neměl dost času — —

Ruka tvá mdlá a zrak je vpadlý.Opíráš se o zábradlí.Srdce, jež právě prudce bilo,pojednou se utišilo.Písničku dole pasák si hvízdá,že ptáci rádi se vracejí v hnízda,mák rudý uvadá i chrpa vadne.I slunce žhoucí žár umdlévá, chladne,vybledne jas.Před léty dvacíti vylétlíptáci padají, schřadají, v šíru se ztrácíjejich hlas.

Ruka tvá mdlá je a zrak je vpadlý,opíráš se o zábradlí,a přece ještě v srdci vzdor.Modravo vábí horzelená luka.

Oh, srdce, srdce, nestačila muka,která jsi žilo?Oh, duchu, duchu, ještě vábí dílo?Vábí slavné ticho vůkol,vábí úkol?Vábí mne střechy,pokryté mechy,potoky, jež se vinouolšinou kryty stinnou,pěšiny v kraji,jež v lesích zanikají?

Vábí mne ještě přísné hlasyneznámých, krutých osudů?Radostné hlasy a hlasy žalné.A cesty bílé,a cesty dálné,kterými nikdy nepůjdu?