V mrtvé zátoce

To byla tichá, mrtvá zátoka,ztracená Bohu, ztracená i světu.Stojatá voda. Mělká, hluboká?Vše páchlo bahnem; i ta vůně květů.

Zde život v smrti a smrt v životě.Zde matné šero a tep srdce slabý.V soumraků letních těžké tesknotěsvým skřekem chory hlásily se žabí.

Ráz vesel nezazněl tu v rákosí,hlas svěžích hlasů, žádaje a prose.Syčela cosi věčně: Darmo jsi.V zátoce mrtvé nenávidělo se…

Proud teď se valí. A tak dravý proud,že břehy rve, že kus země trhá.Proud, jehož cíl je těžko uhádnout:bere a dává, s břehu na břeh vrhá.

Jaký to život, jaký okamžik!Jak bahna náhle nucena se hnouti!Jak dravý živel do zátoky vnik’!A jakou kořist vidíš v dálku plouti!

Byl zlobou proudu stržen kdesi most,loď rozbila se, trochu prken zbývá.Klid zátoky je dávná minulost:vše temně hučí, burácí a zpívá!

U břehu sedím. Mžik? Den? Mnoho dní?A je to možno, že by se tak žilo?— Buď tedy zdráva, svatá povodni!Buď zdráva nám a vykonej své dílo!

Bude zase tichá zátoka,zátoka smrti, nehybnosti, tlení?Puch bahna silnější rok od roka,a věčný soumrak v každou dobu denní?

Je neměnný to zákon osudu,zde vegetovat, rozkládat se, hníti?Nevěřím tomu, věřit nebudu.Včerejší život nelze znovu žíti!