Marnosti — XXIV

Oh, rudý mák! To vášnivěza letních žárů v oči bije.Tak uspávavě, mámivě.A je to hříšná komedie.

— Nad zlými dny jdu kletbu říc’,kdy moje ústa byla němá,kdy poutníkům jsem nešel vstříc.A je to smutné anathema.

Cos hořkým steskem chvělo sea bleskem kmitlo se v mém zraku.Mně stesklo se, mně stesklo sepo požáru těch rudých máků!

Duše jak rozžhavený kov —Nemysli na to, co pak bude!A slunce žhne a nemám slov:Jen vím: ty máky, máky rudé!

Oh! Rudý mák! To nejtěžší!A neustává slunce záře.Říká se, prý to netěšíúrody dbalé hospodáře —

Však jaká rozkoš, zřít vše plátrozechvěn svatou písní léta.Směs barev vidět pyšně hráta cítiti: zde život vzkvétá

na pláních, kde dřív žádný květa všechno bylo smutně holé.Své vášně míchat žár i led.Jsou nekonečná tato pole —

A pole jen… a nevidíšnikoho jít, jen něco mraků.Je možno, zas se opojíštou písní červeného máku!

Táhnou se pole. Zpívá pták.A slunce žhne, a smysly ssají.A mezi tím, co vábí mák,nějací lidé umírají —

A pole jdou… a pole jdouJsou tvoje smysly roztouženy —Ty nejsi spoután myšlénkou.A rád máš barvy, hlasy, ženy —

Ne, už ne rád. Mně zhořklo to.A není možno žíti znova.Proč přepadáš mne, tesknoto?!Je to jen noc ta únorová?!

Mně bolí na to vzpomínat,a vidět mne to zase bolí:zřít rudé máky pyšně plátdo šírých, volných, zdravých polí.

Jsem smysly svými sklamán tak,svou myšlénkou i svými city.A všímám si: Ten rudý mákmá značnou dosi vulgarity.

Ne, už ne rád. Jsem rozjitřena všechno otřese mnou strašně,prostor a hlasy, láska žen,a moje pobloudilé vášně —

Jen kletbu zlým dnům říci jdu,že úrodu mi malou daly.A hospodářům říci jdu,by zrádné máky vytrhali!