Marnosti — XXV

A slunce ztratilo žáry své.Bělavé bylo a bezmocné.Komické, perversní slunce!

S úsměvem na rtech (mdlým a zlým!)v listí už dávno hnijícímhledal jsem ztracené stopy.

Nevanul vítr, nekvílel les,nezněly rány, nezavyl pes,jen šustot zněl mi listí.

S úsměvem na rtech (mdlým a zlým!)říkal jsem stromům hnijícím:„Intacta, intacta, virgo!“

Stromy se plížily do dálkykázati výhodné morálky.Byl to tak počestný pathos!

A byl jsem hořký, mstivý, zlý.Světy, jež před věky zapadly,chtěly zas pojednou vstáti,

a slyšel jsem tiché, neživé,zalekané a tesklivéznámé a důvěrné kroky…