Marnosti — XXVIII

A stromy měly zlato na korunce,vzduch lichotnost měl horkou lásky slov —Dnes víc než jindy jat byl září slunceslovanský člověk, přítel Oblomov —

Den slunečný, den bělavý, den žhavýnad zpráhlým krajem náhle vzplapolal.Do malátné a příliš měkké hlavyminulost celou zavolal —

A viděl — jak tak dumy hlavou chodí —nějakou slavnost kdys o Boží hod.O závod hnaly ku předu se lodiza smíchu, žertu nad hladinou vod.

A viděl: v modrém, bezoblačném nebi— úlisnou něhu měl i tehdy vzduch —nad bídou lidstva lhostejně se šklebíšestnáctiletý jeho Bůh.

A viděl v dálce mizet modré šaty,a balvan padat z výše na duši.Nepohne sebou: ruce jeho spjaty.Dopadne?! Dobrá! Útěk nesluší.

A viděl listy chorobné a žluté— tak připadal mu náhle zlým ten lesk! —po lásce dobré — a kdys zakřiknutému prosák’ duši zimomřivý stesk.

A viděl: soumrak odvěký a starýse v Babylonu snáší ulicích.A k objetím svým svádí zase párydo ulic temných odevěký hřích.

Pohledy viděl zoufalé a lačné,zbloudilé, marně hledající cíl,na nebi slunce: pak zas nebe mračné.Však noc vždy zas… Nad tím se zamyslil.

A soucit hluboký s vším živoucím jej pojal,jenž časné vrásky ryje na čela.Jej smutný osud milionů dojala vlastní bolest v něm se ztrácela.