Úsměv

Aloisu Jiráskovi

Takový úsměv bezděčný,jakoby padl v den zamračenýpaprsek jeden slunečný.

Tak jsem se smával jako hoch.A marně jste se žáka ptával„Čemu jste vlastně smát se moh’?“

A bylo těžko říci čemu.Nechce se nikdy smíchu doznat,že platí ničemu a všemu.

A byly chvíle hoře, ztrát.To nejkrásnější bylo v mládí,že mohlo přes to vše se smát.

Je ticho, klidno. Nevyrušínež čtyři stěny dnes můj smích.Ale mně jasno, volně v duši,

pod tíží let, pod rmutem dní,že smích ten bezděčný a jasnýnezdolán ničím čistě zní.