Ranní vítr

I

Hodiny šly a trvala dál pitka.Veselé úsměvy rty vynutí.Přenášel všechny přes zívnutí řídkáklep nevinný jak hadí uštknutí.

Bez srdce láska, beze srdce záští,cupaly krůčkem drobné intriky.A pohrdlivě každý čelo vraštínad snem, jenž včera tvořil básníky.

Parfum se mísil s dýmem cigarety,vzduch těžký byl a sotva průhledný.S cigaret dýmem ironické větyse rozplývaly v prostor bezedný.

Na stole růže v těžkém vzduchu vadly.Koberce nesly stopu po víně.Hádanku sfingy nikde neuhádli. –Tu svěží vítr zavál do síně.

II

Odkud to věješ, ranní větře,a čím to svěží je tvůj dech?A čím to, že tvůj vánek setřes víček i srdcí mdlobu všech?

Kde asi této noci spal jsi,že silný jsi a kořenný?Přes kolik doubrav přelétal jsi,přes které luční prameny?

Odkud to věješ, větře ranní,přes jaké jitro jsi to spěl?Kolik jsi ovál bledých skrání?A kdo ti okno otevřel?

III

Tichounce odejděmeze síně, nyní němé,

dívat se do červánků,koupat se v ranním vánku.

Tichounce, vyzvídavěse pobrouzdáme v trávě.

Znavené oči prosío kapku ranní rosy.

Oči, jež dlouho bdělya čekat zapomněly,

oči, jež zřely chořena bídu, smích a hoře.

Den snímá nocí roušku.Poprosme mateřídoušku.

Zvlhčeme rosou brvy.Červánky tonou v krvi.

Krev tuto zrak nech vpíti.V krvi se rodí žití,

co srdce zprahlé prosío kapku svěží rosy.