Náš host

Ponocný pískal. Děvčat smíchzněl ještě na návsi.Svítila okna Šedivých.V tom slyšel’s štěkat psy.Zahrčel kočár. Z kočárukdos’ sestoup’, dál hostinským zván.Zdál se být v dobrém rozmaru.– Jaký to, jaký to pán! –

Nebylo třeba naříkat,bručounem host že by byl.Měl k tomu pěkný predikát.S chutí jed’, s chutí též pil.Tisk’ ruku našich občanů.„Ta vaše obec je skvost!Zastanu se jí, zastanu!“– Jaký to, jaký to host! –

Vyprávěl různé příhodyz všemožných světových měst.Všech barev líčil národy,poznané za dlouhých cest.Sousedy řeč jeho uchvátí.Na tvářích veselí, jas.Posléze začal zpívati.– Jaký to, jaký to hlas! –

Host chodil po vsi zářící,vítězně v pramálo dnech.Lecjakou zvábil dívčici,jak za bdění, tak v snech.V rejstříku Dona Juanapůl vsi se ocitlo už.„Bez konce, věčná láska má!“– Jaký to, jaký to muž! –

Každý se po vsi podiví,vidí-li žití ten sloh.S úctou se uklání Šedivýpřed hostem takových vloh.Nade vsí zavály prapory,jiný lze cítiti vzduch.V tom host však zmizel za hory.– Jaký to, jaký to vzruch! –

Dolehly divné zprávy sema mluví se jen což.– Byl v Trantarii holičem!– A neměl ani groš! –Ponuře chodí Šedivý,děvčátka v myšlenkách zlých.Nikdo se tomu nediví.– Jaký to, jaký to smích! –