Večer po pohřbu Josefa Matějky

V dnech naší mladosti smrt byla čarovná,jak triumf nad časem, jak brána budoucnosti.Smrt mládí bývala rozkoší královnaa z hudby vášnivé nám nezněl chřestot kostí – –

To byla milenka vášnivá, plamenná.Cos opojného představa ta měla.My zdálky volali k ní: „Přijď, ó vzdálená!“A muka trpěli, že zvolna přicházela.

Neb sláva budoucí mžik jeden vyrovná.– – Kam odešla ta pyšná královna?A kdo to přichází tě obejmouti?

Večer je deštivý a jak by podzimní.Bolest se probouzí, však pathos není v ní.Jen dojem máš, že padá cos, se hroutí – –

Neb smrt je taková: Hřmí děla, vojáku.Cos plane oblohou a do tvé řady padne.Nižádný útok šavlí, bodáků.Jen kanonády zaryté a zrádné.

A hůře, vojáku. Cos slyšíš fičeti,ty vidíš, soudruha jak cosi náhle drtí.Než marno bránit se, je marno stříleti.Cíl? Jak jej nalezneš? Jak možno čelit smrti?

Jsi v ohni ztracený. Zem dobrá na hrob ti.Druh padá, vykřikne, posledně zachroptí.Bys mrtvých nešlapal, ty váháš jíti krok.

Triumf se rozplynul, vzlet pohas’ dětinný.Zoufale, krutě plynou vteřiny.A divná hádanka: tak rychle míjí rok!

Smrt jiná též: Je všechno hotovo.Ortel je pronesen a není odvolání.Leč ten, kdo odsouzen, zas doufá nanovov milosti zázračné. Půl obava, půl přání.

A dny jsou kruté v šerém žaláři.Zde civíš zajatý! Svět tobě vzat i lidé.Teď v koutě choulíš se, děs bledý na tváři.Pozítří, zítra katastrofa přijde.

Sníš, abys bez bázně šel k šibenici.Svět aby neuzřel cos cukati tvou lící.Poslední odsouzence pýcha!

Pak přijdou v celu a čtou: Zítra tedy.Odvahu, řeknou. Hledíš z okna bledý.Noc jako hrob je tmavá, tichá.

Pod verandou je polosvit.Zde datum, míra, prostor ještě.Tam venku však je noci klida jednotvárný rytmus deště…Je plna zrady zahrada.V ní není ani zásvit jasu.V ní rytmus deště připadájak šepot odumřelých hlasů.

Nasloucháš noci. Chvíle jdou.Zde na přechodu stínů chvění.To nehlučné snad kroky jsoutoho, jenž byl a jenž už není…