Život Karla Jaromíra Erbena

Řevnivý

Ó nebe, černé nebe,Slyš krutou tužbu mou;Ach tobě svěřím sebe,Ty věrné, strašné nebe,Ó kryj mne nocí svou!

Já choval v ňádrech hádě,Ó! krásné na pohled;Ha, ku své vlastní zráděSem v ňádrech choval hádě,Bych cítil jeho jed.

Ha, blesky, kde jste dlily,Když věrnost mluvila?Ha, proč ste nesvítily,Vy blesky kde jste dlily,Když slib svůj zrušila?

Ó pročs mne nepohřbila,Ty země, v temnost svou,Když jeho políbila?Ha, pročs ji nepohřbila,Pročs nesla nevěrnou?

Srdce moje, jak je ti?…Vzhůru tam bych stoupilo,Lásku k vlasti budilo.Srdcem rázným zvučných zvonůRázně v srdce millionůSynů českých mluvilo!

Horal Čech

Tu přede vlasti stojím tváří,Temeno hory pod nohou;Má hlava ve slunečné záři,Zraky se končejí s oblohou.

Hoi! ramenem tu zem obsáhnu —Mé rámě hor těch ramení!Veškerý vzduch do sebe vtáhnu —Má touha nad oblohy sklepení!

O má vlasti, má vlasti česká,Nechať tebe k ňadrám přivinu!Nechať políbím tě co rosa nebeskáA v políbení rozplynu!

Zabil jest Matoušek zabil Majdalenku,Že si jí nesměl vzít za svoji manželku.

A já vždycky co mně má hlavička pobolíváa já vždycky co mně má hlava bolí.

Počkejte vy pániČerní zemanové!Až já Vám zazpívámA svého otce zavolám atd.

Bratří, bratří! Buďme jen veselí,Bratří, bratří, radujme se:Nouze nám přestala,Bída nám nastala,Bratří, bratří, radujme se!“

Mistře, jehožto před mocíUtíkají zlé nemoci,Kdož by se byl mohl nadíti,Že si i Tebe jedna chytíK žalu našemu.

Co jsme se navzpomínali,Co se po Tobě naptali!Žádné se vtipy nedařily,Ani to pivo, co jsme pili,Chutnat nechtělo.

Nyní když už se zdárně máš,Vítej nám, buď zase náš,By v upřímném přátel kruhu,Žert i plzeňské šly Ti k duhuLjeta mnogaja!