Jak přelud byla spanilý

Jak přelud byla spanilý,když oči mé ji spatřily,tak luzná její podobajak okamžiku ozdoba.Jak hvězdy v šeru její zrak,a jako soumrak vlasů mrak,vše na ní půvab hotovýa rosný úsměv májový,stín tančící a škádlící,tu děsící, v ráz mizící.

Pak vstoupila v můj užší kruha byla žena též, ač duchtak svěží ve všech pohybechs půvabem divčím v pracích všech.Vzpomínku i naděje zář,vše zrcadlila její tvářa přec ne bytost povznešenánad vše, čím život jest a sténá,nad lehký trud, nad žertů vděk,bol, hanu, chválu, polibek.

Teď jasným okem šťastný zřímtep srdce, jež vlá tělem tím,jde zamyšlena v práci své,kam přísný žití cíl ji zve,má rozum, její vůle stálájest přísná, činná, vytrvalá,bez falše, lsti, je žena pravá,jež těší, velí, radu dáváa přec duch tichý, kol nějž vlázář podivná jak andělská!