Nás jest sedm

— Tak prosté děcko,dech jehož splývá, hravý sen,jež cítí život v údech všech,co o smrti ví jen?

Já potkal děvče z vesnice,„jsem stará osm let!“Vlas kučeravý do lícejí hojnou kšticí slet.

Venkovské měla vzezřenía sprostý selský šat,však očí lesk v svém zářenímne začal v srdci hřát.

„—Kolik máš sester, bratříčků?mé dítě,“ já se ptal,zří s žasem na mne chvilčičku —pak dí: „Všech sedm mám.“

A kde jsou? — ptám se. „—Sedm nás,zpět ona hovoří,dva v Conway šli — to dávný čas,a dva jsou na moři.

Dva na hřbitově leží již,tož sestra s bratrem mým,a vedle malá naše chýš,kde s matičkou svou dlím —.“

— „Jak, v Conway dva že bydlí, díš,dva na moři že jsou?A přec vás sedm? — Dítě, víš,to jest mi hádankou!“

— „A přece sedm jest nás všech“(dá děvče v odpovéď)„dva spí, kde stromů stín si lehtam na hřbitovní zeď.“

— „Ty mateš se, mé dítě, dím,tys živa, líčko květ,a dva když v stínu hřbitovním,pak zbývá vás jen pět.“

— „Jich hrob je snadno uvidět,“dí děvče, „zeleň svěžízříš z chatky ven pár kroků jen,kde vedle sebe leží.

Své pletení si beru tam,tam šat si ovroubím,na jejich hroby usedám,a často zpívám jim.

A často slunce rudý svitkdyž v západ zaměří,smím s matkou svojí k nim tam jítse svojí večeří.

Má sestra Hana umřelanám první, byl to žal,tak dlouho, mnoho trpěla,až Bůh ji k sobě vzal.

Ji pochovali na hřbitověa než luh posekán,my na jejím si hráli rově,já a můj bratr Jan.

A sotva první sníh kdy padklouzání zašlo nám,tu bratr Jan již k smrti chřad,teď vedle ní spí tam.“ —

— Nuž, znovu pravím, kolik vás?když dva jsou v nebi již?A děvče odpovídá v ráz:„nás sedm jest, jak víš.“

„Ti mrtví, jsou ti dva,“ já dím.„Jsou v nebi,“ ona vece.Má řeč, tu snahou zbytečnoui vykládání, vedla svou:Ne, nás je sedm přece!