Z Předehry

To letní večer byl. Já našel jsemsvůj malý člun u vrby přivázaný,pod střechou skály, kde se vždycky skrýval.Já řetěz odvázal a skočil doňa odstrčil jej od břehu. To tajnýples úzkostný byl. Echem provázenhor vůkolních spěl člun můj po vodách,a za ním jako po obojí straněse v luny svitu táhly malé kruhy,až v jednom proudu všecky smísily seve moři jisker. — Jak kdo vesluje,rád, že to umí, cíl chce dostihnout,ve přímé čáře, upřel jsem svůj zrakna příkrou výšku skalnatého tesu;jenž poslední stál na obzoru, kolemjen hvězdy plály, čisté nebe nad vším.To elfů člun byl, čile pohroužiljsem vesla svá do tiché vody kola jak jsem zved je, plula moje loďjak labuť létla podel proudů v dál.Tu náhle přede mnou nad skalným tesem,byv zraku posud ukryt, hlavu zvedjak o své vůli nový skalný tes.Dál vesloval jsem a on rostl výš,svou podstatí byl jako hrůzný stín,jenž mezi mne a hvězdy sebe týčila s úmyslem a jako z vlastní sílyse pohyboval v taktu jako živýa přímo ke mně. Obrátil jsem v strachuběh člunu vesluje zpět tichou vodouaž ku úkrytu svému ve vrbách.Zde v přístavu jsem ukryl svoji loďkua zpátky šel jsem luční pěšinouve přísné dumě. Však po zjevu tom,jejž viděl jsem, dál trápil se můj mozek,dnů několik obrazy pochmurnýmio cizích bytostech. Nad moje dumyse závoj zavěsil, ať samotouať opuštěností jej jmenuji.Co luzné prchlo, vody jako nebestvar jediný mi v duši nezůstal,ni zeleného pole světlá barva,jen tvary příšerné, jež nežijíjak lidé žijí, kalily mou dušipřes celý den, ba hatily mé sny.

To byl ten hoch; vy znali jste jej, skálys Winandu ostrovy! — Jak často večer,když první hvězdy zableskly se nebem,a na pahorku svahu třásly seteď výš teď níž, — on vždycky stál tam sámna mořském břehu o strom opřený.Své prsty skříživ, dlaně k sobě spjal,je k ústům zved jakoby nástroj byly,sov nápodobil křik, aby je vzbudil,by odpověď mu daly. — Vzbudily sea volaly tím tichým dolem vodna jeho hlas svým dutým povykem,táhlými tóny, které zdály echemse dvojnásobit jako divý zápasjak plesný hlahol. Ale když v tom náhlese pausa smála jeho umění,on zastavil se v ticho naslouchaje,tu horské bystřiny mu tichý ševelaž v srdce sáh, tu nevědomě v dušimu trysklo vše, co viditelné kolem,ten slavný obraz s chmurným věncem skal,ty lesy kolem s neurčitým nebem,jež v tichém jezeru se zrcadlily…